Musím se s vámi podělit o další příhodu mého nepochopení nečeho v italském prostředí. Za týden začíná škola – Marlen jde do první třídy – a včera jsme měli ve škole schůzku, na kterém nám dali seznam toho, co mají mít školáci s sebou. Mezi všemi věcmi byl také černý plášť. Když Marlen ještě chodila do školky, museli mít také s sebou plášť – na výtvarnou výchovu. Byla jsem tedy přesvědčená, že jde o to samé. Když třídní schůzka skončila, zůstali jsme ještě venku s ostatními rodiči a bavili se o tom, co mají děti mít a nemít, jakou aplikaci na domácí úkoly stáhnout a jakou trasou pojede školní autobus.…
-
-
Hra s divočáky
Každý rok, ve chvíli, kdy mi začne růst zelenina na zahradě, začíná hra s divočáky. Spočívá v tom, že se divočáci snaží dostat na mou zahradu, aby nakousali zeleninu a rozryli záhony. Každou díru v plotě pečlivě zadělám a postavím záterasu z kamenů, jen abych druhý den našla díru někde úplně jinde. Takhle pokračujeme celé léto. Divočáci u nás dělají pravidelné okruhy podle toho, kde zrovna co roste. Jakmile popadají jedlé kaštany, vídáme je každý den. Když je všechny vyžerou, přesunou se jinam, aby se zhruba za půl roku vrátili – právě ve chvíli, kdy dozrává první ovoce a lidé začínají sázet zeleninu. Několik let po sobě pod jednou mojí…
-
Nevšednosti
Psala jsem, že se mi líbí, když natrefím na různé bizarnosti a odchylky. To se ale nevztahuje jen na zajímavě vypadající lidi nebo neformální způsoby obživy. Patří mezi ně i různé psychické nevšednosti. Nelíbí se mi slovo „porucha“ – nejsme stroje. Nikdo z nás není porouchaný jen proto, že věci vnímá nebo prožívá jinak. Myslím si, že „normálnost“ je jen sociální maska, protože každý z nás u sebe vnímá různé odlišnosti od ostatních, jen o nich většinou nemluví a nedává je na odiv. Takže tomu říkám nevšednosti. Tedy věci, se kterými se nesetkáváme úplně běžně. Až doteď můj největší zájem vzbuzoval Tourettův syndrom. A samozřejmě ani ne tak tiky jako…
-
Výměna darů
Nevím, jestli tohle funguje v celé Itálii, nebo jen u nás, ale celoročně tu probíhá neustálá výměna darů. Mezi rodinnými příslušníky, sousedy a známými. Jak jsem již zmínila, lidé se tu mezi sebou hojně navštěvují. Často neplánovaně a neohlášeně. Několikrát jsem zkoušela přimět lidi, aby mi napsali aspoň zprávu předtím, než se objeví u mě doma, ale je to jako mluvit do dubu. Prostě to tu funguje jinak. Platí také nepsané pravidlo – každý, kdo jde někam na návštěvu, s sebou přinese dárek, a to platí i naopak – každý, kdo se stane hostitelem, musí návštěvě něco darovat. A pohostit ji. To znamená, že musíte mít připravenou neustálou zásobu pohoštění,…
-
Nora
Před nedávnem jsem se, nezávisle na sobě, bavila s několika lidmi na téma nory – tedy místa, kde může být člověk o samotě. Se svými myšlenkami, nikým nerušen. Přesně za tímto účelem jsem si postavila dřevěnou chatku v (našem) lese. Její stavba trvala poměrně dlouho, protože je postavená téměř výhradně z materiálů z druhé ruky. Tedy až na šrouby a barvu. Dřevo pochází buď ze stromu, do kterého uhodil blesk a rozlomil ho vejpůl, nebo z palet. Okna jsme našli „zapomenutá“ v roští. Někdo si předělával fasádu a zřejmě měnil i okna. Ta stará byla celá postříkaná bílou barvou a prostě je nechal u cesty. A ne, že by si…
-
Italské děti
Včera jsme na našem psovi objevili zvláštní, jakoby vykousaná místa. Vypadalo to, jako kdyby si je vykousal sám, nebo mu někdo nešetrně vytrhal klíšťata. Jak jsem si to prohlížela, okamžitě mi bylo jasné, kdo v tom má prsty. „Marlen, nevíš něco o těch dírách v kožichu?“ Marlen se začala šklebit. „Eddie byl u kadeřníka! Udělala jsem mu sestřih na léto.“ Pamatujete, jak jsem psala, že jsem hledala psa vhodného k dětem? Možná to tak nevypadá, ale s Eddiem jsem se trefila naprosto dokonale. Jiní psi se před dětmi často schovávají nebo reagují podrážděně. Eddie ne. Miluje být součástí dětských her. A čím divočejší jsou, tím lepší. Jednou u nás byl…
-
Zubní víla a italská „sprostá“ slova
Zubní víla a italská „sprostá“ slova Předevčírem vypadl mojí dceři první zub. Událost, na kterou se připravovala už několik týdnů – hlavně kvůli návštěvě zubní víly. Nenápadně jsem se vyptávala, co vlastně taková zubní víla dětem dává, a docela se mi ulevilo, když mi dcera řekla, že to bývají „zlaté“ mince . Večer si Marlen dala zub do sáčku a schovala ho pod polštář. Když usnula, vložila jsem do sáčku drobné a z růžového papíru vystřihla srdce, na které jsem nakreslila zub. Aby bylo jasné, že víla je hodná . Ráno Marlen vystřelila z postele, našla sáček s mincemi a srdcem… a hned se zarazila. Běžela do mojí pracovny a…
-
Bizarnosti všedních dní
Mám takový zápisník, kam si zapisuji různé bizarnosti, které kolem sebe vídám. A nemyslím tím úchylky nebo věci, které mě zneklidňují, ale spíš různé odchylky od normálu. Zajímají mě lidi, kteří dělají věci jinak nebo nějak vybočují. Nenápadně, bez toho, aby na sebe prvoplánově upozorňovali. Jako když jdete po ulici, věnujete se svým obvyklým myšlenkám, míjíte obličeje se stejnými výrazy, všichni jsou tak nějak podobně oblečení… a pak se najednou objeví někdo, kdo rozbije status quo. Před pár dny jsem procházela centrem Janova. A je pravda, že tam o bizarnosti není nouze, jenže většinou to není ten typ zvláštností, který mě zajímá. Šla jsem po hlavní třídě a v davu…
-
Adopce psa v Itálii
Mám takové pravidlo – kdykoliv je nějaké zvíře v nouzi nebo přijde k nám domů, přijmu ho. Některá zvířata se u nás zastavila jen na skok, jiná zůstala. Díky tomu jsem měla 13 koček, slepici, málem několik mini kozlů a různá další zvířata… Vzpomněla jsem si, že když jsem ještě žila v údolí, v jednom malém městečku, potulní psi si zvykli na nás chodit zvonit. Vůbec nevím, jak to vzniklo.. ale vždycky jsem poznala, že je dole pes, podle toho, že se nikdo neozýval v kecafonu . Možná si pamatovali, že jsem jim vždycky dala najíst a pak je odvedla domů… nevím. Každopádně to byla sranda, protože se to dělo…
-
Cesta lesem
Vzpomněla jsem si teď na jeden příběh, který mě vždycky rozesměje. Je o tom, jak jsem se rozhodla jít na nákup lesem. Žijeme na jedné hoře, skoro na jejím vrcholu. Nejbližší obchod je v údolí, zhruba 5 km po silnici. Jednoho dne jsem potřebovala jít na nákup. Zrovna u nás byl tchán a mohla jsem ho požádat o svezení – bylo to ještě v době, kdy jsem neřídila. Jenže jsem se předtím zařekla, že už s ním nikdy nesednu do auta (tedy pokud nepůjde o volbu mezi životem a smrtí), protože jeho styl jízdy mi moc nevyhovuje . Představte si jak to u nás vypadá – serpentiny, silnice tak úzké,…
