Včera jsme na našem psovi objevili zvláštní, jakoby vykousaná místa. Vypadalo to, jako kdyby si je vykousal sám, nebo mu někdo nešetrně vytrhal klíšťata. Jak jsem si to prohlížela, okamžitě mi bylo jasné, kdo v tom má prsty.
„Marlen, nevíš něco o těch dírách v kožichu?“
Marlen se začala šklebit.
„Eddie byl u kadeřníka! Udělala jsem mu sestřih na léto.“
Pamatujete, jak jsem psala, že jsem hledala psa vhodného k dětem? Možná to tak nevypadá, ale s Eddiem jsem se trefila naprosto dokonale.
Jiní psi se před dětmi často schovávají nebo reagují podrážděně. Eddie ne. Miluje být součástí dětských her. A čím divočejší jsou, tím lepší.
Jednou u nás byl na návštěvě Marlenin kamarád M. Řekla jsem jim, ať si hezky hrají, a že jediné pravidlo je, že si nikdo nesmí ublížit.
Tak nějak jsem si představovala, že budou stavět dráhy pro autíčka nebo skládat puzzle. Jenže jsem netušila, kolik aktivit tohle pravidlo vlastně nezahrnuje.
Třeba hraní na Spidermana.
Což v praxi vypadá asi jako parkour – děti přeskakují z jednoho kusu nábytku na druhý, odrážejí se od stěn a shazují všechno, co jim stojí v cestě.
Na moje námitky M. suše odpověděl:
„Pravidlo je, že si nikdo nemá ublížit. A vidíš? Nemám nic zlomeného.“
Bylo mi jasné, že musím rychle vymyslet nějakou kolektivní hru.
Odebrala jsem se do kuchyně, abych měla klid na „přemýšlení“.
Chvíli nato kolem mě prošla kočka se zeleným ocasem.
Děti našly moje akrylové barvy a rozhodly se, že je využijí k nástěnným malbám. Jenže jedna tuba jim spadla a zelená barva se rozlila na koberec. V té se následně vyválel náš pes, a protože mu byla barva na kožichu nepříjemná, šel se vytřít do peřin. Tam mimochodem obarvil i ocas kočky.
A jistě víte, že akrylové barvy po zaschnutí nejdou vyprat…
Do konce návštěvy M. jsme proto hráli na schovávanou. Jelikož se u nás doma prakticky není kde schovat, většinou to vypadá tak, že děti stojí za dveřmi koupelny a já chodím po domě a předstírám, že netuším, kde jsou.
Italské děti mi neustále připomínají, jak moc jsme byli jako děti jiní. Tyhle děti jsou úplně na jiné úrovni.
M. ve svých čtyřech letech sám řídil a obsluhoval bagr. A nemyslím hračku, ale opravdový bagr.
Mimochodem, M. mě inspiroval k tomu, abych si obnovila řidičák. Když jsem viděla, jak naprosto suverénně parkuje své elektrické mini auto, řekla jsem si, že snad nemůžu řídit hůř než čtyřleté dítě.
Když jdeme s Marlen k moři a není zrovna teplo, vždycky jí říkám:
„Marlen, dneska se nebudeš koupat, ok? Je zima…“
Ale stejně s sebou beru věci na převlečení, protože vím, co bude následovat.
O pět minut později stojí po kolena ve vodě a řve směrem k horizontu:
„Vzývám tě, Poseidone! Ukaž mi, co dokážeš!“
A čeká na největší vlnu, aby do ní mohla skočit.
Když jsem byla malá já, stačil mi papír a tužka a měla jsem vystaráno.
Pamatuji si, jak mě jednou otec vzal s sebou do práce. Pracoval tehdy jako instalatér a šel něco opravovat k jedné paní. Ta mi dala papír a tužku, abych si kreslila.
Když byla práce hotová, přišla se podívat, co jsem nakreslila.
S úsměvem se mě zeptala:
„Tak co hezkého jsi nakreslila? Princeznu?“
Dodnes si pamatuji její výraz, když si můj obrázek prohlédla.
Bylo mi tehdy asi šest let a zrovna jsem měla období, kdy mě fascinovaly horory. Možná tehdy také začal můj zájem o tajemno a různé mystické záležitosti.
Takže jsem samozřejmě nenakreslila princeznu, ale hřbitov.
Nevím, jestli si to ta paní vzala osobně, nebo si jen myslela, že jsem trochu mimo. Ale dál už jsme nic neříkaly. Třeba byla i ráda, že jsem během její absence nevyvolávala v obýváku duchy 
.
Jednou jsem si také vytvořila sbírku kostí a zvířecích lebek. A Marlen s tím úplně přirozeně začala taky. Když chodíme na houby, pravidelně nachází různé lebky a doma pak společně zkoumáme, jakým zvířatům asi patřily.
Z téhle aktivity má mimochodem velkou radost i náš pes, který se je pak snaží podloudně ukrást.
Mimochodem, tahle moje sbírka nezačala jako nic okultního. Prostě jsem jen uklízela slepičí dvorek u prarodičů a třídila odpad. Takže otázka není, jestli jsem byla divná, ale proč jich tam bylo tolik .
Vlastně když nad tím přemýšlím, možná nejsme zas tak rozdílní.
Jen tahle generace je o něco otevřenější a méně řeší, co si o nich myslí ostatní.
Třeba jejich rodiče 
