Mám takový zápisník, kam si zapisuji různé bizarnosti, které kolem sebe vídám. A nemyslím tím úchylky nebo věci, které mě zneklidňují, ale spíš různé odchylky od normálu.
Zajímají mě lidi, kteří dělají věci jinak nebo nějak vybočují. Nenápadně, bez toho, aby na sebe prvoplánově upozorňovali.
Jako když jdete po ulici, věnujete se svým obvyklým myšlenkám, míjíte obličeje se stejnými výrazy, všichni jsou tak nějak podobně oblečení… a pak se najednou objeví někdo, kdo rozbije status quo.
Před pár dny jsem procházela centrem Janova. A je pravda, že tam o bizarnosti není nouze, jenže většinou to není ten typ zvláštností, který mě zajímá.
Šla jsem po hlavní třídě a v davu lidí se objevil zajímavý chlápek. Vedl na vodítku obrovského černého psa – nejspíš italský corso – ale on sám byl malý a drobný. A co víc, neměl skoro žádné vlasy, zato se pyšnil nepřirozeně dlouhým a dokonale rovným blonďatým knírem. Něco jako měl Hulk Hogan, ale ještě delším.
Okamžitě jsem si ho poznamenala do své „knihovny bizarností“. A je to myšleno v dobrém, protože z takových krátkých momentů mám vždycky radost.
Představovala jsem si, jak se jeho manželka každý den modlí, aby si “to” konečně ostříhal. Nebo to možná bylo právě to, co ji na něm kdysi zaujalo, protože ten knír pěstuje už od osmdesátých let. Anebo manželku nemá… nebo si ho nechal narůst po rozvodu, protože konečně může být tím, kým chce.
Nedávno jsem také objevila ženu, která žije se svou kočkou v houseboatu, který uvnitř vypadá jako ateliér nějaké umělecké báby kořenářky. Sama si pak postavila další loď, která funguje jako skleník. Pěstuje tam květiny, které následně prodává na trhu, a přes léto i zeleninu.
Geniální.
Člověk se nad tím musí pozastavit a přemýšlet. Je možné, že si skutečně vydělává prodáváním tulipánů? Neshnije jí ta “skleníková” loď? Kdyby byly záplavy, odplula by někam dál a pak se vrátila? Jak funguje lodní motor…?
Nebo jsem narazila na chlápka, který se živí tím, že lidem posílá dopisy poštou. Každý měsíc rozešle jednu svoji povídku. Vyrobí obálky, uzavře je pečetí a pošle do světa. A lidem to dělá radost.
Mám také kamaráda z Maďarska, který hraje na ulici jako busker. Jeho hlavní práce ale spočívá v tom, že mu lidé posílají písně, které se chtějí naučit, a on jim pošle akordy, noty nebo rovnou tutorial. Stačí mu skladbu jednou slyšet a pak ji zahraje na španělku nebo elektrickou kytaru.
Nikdy nestudoval hudební školu. Naučil se to sám.
Díky hudebnímu sluchu má navíc talent na jazyky, takže se během jedné zimy naučil plynně italsky. A tak přes léto vozí na rikše italské turisty po centru Budapeště a dělá jim průvodce.
Možná si řeknete, že jsou to jen „šílenci“, kterým se nechce “makat” a dělat něco „pořádného“. Jenže já je vnímám spíš jako příjemné ozvláštnění jinak docela monotónního světa.
Jsou to lidé, kteří nikdy úplně nezapadli do normálu. A místo aby se snažili něco předstírat, našli si vlastní cestu.
A popravdě často pracují mnohem víc než ostatní. Nemají pevnou pracovní dobu a dobře vědí, že jejich příjem je nestálý. Jen se nebojí změn ani nových výzev, protože dobře ví, že si vždycky nějak poradí.
A je vlastně dobře, že takových lidí není moc. Kdyby byli zvláštní všichni, tak by nebyl nikdo.
I když i obyčejné nebo prosté věci se dají dělat jinak.
Nedávno jsem třeba viděla ženu, která si otevřela pekařství ve skleníku. Pronájmy byly drahé a ona chtěla péct chleba. A samozřejmě musí neustále vysvětlovat, jak uvnitř udržuje správnou teplotu a co dělá pro to, aby bylo pečivo čerstvé. Pointa ale je, že si našla vlastní způsob, jak něco dělat… trochu jinak.
A její pekařství je plné lidí.
Takové zvláštnosti podvědomě vyhledávám všude – v architektuře, ve výlohách obchodů, na zahradách, v situacích nebo náhodných rozhovorech.
Mám třeba souseda, který se zabývá zkoumáním paranormálních aktivit pomocí technických přístrojů. Jezdí na různá místa, provádí tam svoje výzkumy a píše o tom knihy. Většinou moc nerozumím tomu, o čem mluví, nebo pro to mám jiné vysvětlení. Ale líbí se mi jeho zápal. A také to, že se s ním můžu bavit o něčem jiném než o počasí nebo o tom, kdo komu co závidí – což je u nás, pokud zrovna nejde o tragédie, poměrně časté téma.
Mám docela štěstí, že lidé se mi často svěřují s různými podivnostmi. Asi proto, že tuší, že je neodsoudím…
Co tím vším chci říct?
Tyhle subtilní anomálie podněcují moji fantazii mnohem víc než návštěva umělecké galerie.
Jsou jako koření.
Kdyby bylo jen to, nemohlo by to dlouhodobě fungovat. Ale když existuje pevný základ, všechno je s takovým kořením zajímavější. Souhlasíte?
Všímáte si také příjemných zvláštností kolem sebe?
