Vzpomněla jsem si teď na jeden příběh, který mě vždycky rozesměje. Je o tom, jak jsem se rozhodla jít na nákup lesem.
Žijeme na jedné hoře, skoro na jejím vrcholu. Nejbližší obchod je v údolí, zhruba 5 km po silnici. Jednoho dne jsem potřebovala jít na nákup. Zrovna u nás byl tchán a mohla jsem ho požádat o svezení – bylo to ještě v době, kdy jsem neřídila. Jenže jsem se předtím zařekla, že už s ním nikdy nesednu do auta (tedy pokud nepůjde o volbu mezi životem a smrtí), protože jeho styl jízdy mi moc nevyhovuje 
.
Představte si jak to u nás vypadá – serpentiny, silnice tak úzké, že se na mnoha místech vejde jen jedno auto, a tchána, který jede celou dobu v protisměru (i tam kde by nemusel), nedívá se do konvexních zrcadel a brzdí až ve chvíli, kdy se ocitne “tváří v tvář” jinému autu. Pak pokračuje ještě víc freneticky, protože ho onen řidič rozčílil.
Takže jsem se rozhodla dostát svému rozhodnutí a místo toho jsem šla pěšky. Chtěla jsem si cestu zkrátit, a tak mě napadlo, že půjdu lesem. Vyrazila jsem s batohem a odhodláním najít zkratku. Bylo po dešti, všude bláto a všechno klouzalo.
Můj plán byl jasný – sejít z lesní cesty dolů k opuštěnému domu, který kdysi patřil místnímu šílenci. Kousek od něj totiž vedlo skryté schodiště na státní silnici, která vede přímo k obchodu.
Když jsem byla skoro na místě, zjistila jsem, že nejsem sama. Kousek ode mě – přesně tam, kde vedla cesta – byla tlupa divokých prasat. Mohla jsem se tvářit nenápadně a přátelsky, ale bylo jaro, takže se mi nechtělo riskovat.
Potichu jsem je obešla, nedívala se jim do očí (to si pamatujte!) a pokračovala dál. Za chvíli jsem došla na místo přímo nad obchodem. Jenže nad ním jsou další domy, každý s oplocenou zahradou.
Chvíli jsem přemýšlela, kudy projít, a pak jsem si všimla jednoho opuštěného domu. Logicky mě napadlo, že tam nebude plot. Přelezla jsem na zahradu, která byla plná rozbitých dlaždic, kovových skruží a dalšího odpadu. Dalo mi docela práci se přes to všechno dostat.
Pak jsem uviděla schodiště a branku. Myslela jsem si, že mám vyhráno.
Jenže jakmile jsem sešla dolů, zjistila jsem, že branka je zamčená řetězem.
Podívala jsem se nahoru – na hromady odpadu, les.. a při představě, že se tamtudy budu muset vracet a pak jít ještě několik kilometrů, jsem se začala rozčilovat.
V tu chvíli jsem si všimla, že mě někdo pozoruje. Byl to stařík, který zrovna něco dělal kolem svého domu.
Mezi námi byly kamenné, asi čtyřmetrové zdi a dole řeka. Vysvětlila jsem mu, co tam dělám a jak jsem se do té situace dostala. Ani chvilku nepřemýšlel a zvolal:
„Jdu pro žebřík!“
Zmizel ve své kůlně a vrátil se s asi dvoumetrovým žebříkem.
„Ten žebřík je krátký… nechte to být, vrátím se nahoru a půjdu kolem prasat,“ řekla jsem, když jsem viděla, jak si měří zeď.
„Počkej, mám ještě jeden!“ zmizel zase v kůlně.
Tentokrát vytáhl o něco delší žebřík. Spustil ho dolů a opřel o kluzké kameny v řece.
„Nejsem si jistá, jestli to bude fungovat…“ pochybovala jsem.
Stařík slezl dolů (na jeho straně byla zeď nižší), postavil se do řeky, chytil žebřík a zapřel si ho o chodidla – jinak by po kamenech sklouzl.
„Allora! Na co čekáš? Polez dolů!“
Začala jsem se smát. Vzpomněla jsem si totiž na to, jak jsem jako jediná na teambuildingu (ještě v Praze) odmítla skočit a nechat se chytit ostatními – tehdy jsem řekla, že ani jednomu z nich nevěřím.
A teď jsem měla větší důvěru k neznámému člověku, který mi uprostřed řeky přidržoval žebřík.
Mimochodem, s Tom Uher jsme se na snad každém teambuildingu bavili tím, že jsme tajně narušovali hry. Netušili jsme ale, že jednou byl náš plán vyzrazen, protože jeden manažer natáčel video a mikrofon snímal právě to, jak si šeptem plánujeme, jak to ještě víc zamotáme a kdo začne jako první ztrácet nervy.
Přelezla jsem zídku a slezla po žebříku, který měl stařík stále zapřený o svá chodidla. Pak jsme vylezli po druhé zdi nahoru.
Myslím, že ho muselo bolet úplně všechno, ale dělal, že takové věci dělá úplně běžně.
Poděkovala jsem mu – určitě měl pak zbytek dne o čem přemýšlet – a šla nakoupit.
Zpátky jsem se vrátila lesem stejným místem, kde předtím byla prasata. Ta se mezitím přesunula na jiné místo.
Celou situaci jsem mohla vyřešit za půl hodiny. Místo toho jsem celá zablácená a potrhaná strávila dvě hodiny v lese.
A stálo to za to, protože to byla sranda.
Myslím si, že když se pro něco rozhodneme, měli bychom ve svém rozhodnutí vydržet. I když by bylo jednodušší udělat výjimku. Nebo se vrátit zpátky. Anebo počkat.
A navíc, když budeme všechno dělat jen tak, jak se má a jak jsme zvyklí, nikdy si neužijeme trochu zábavy..
Vzpomeňte si, kdy jste naposledy udělali něco jinak? Šli jste jinou cestou..na jiné místo. Nebo jste se rozhodli udělat něco, co by nikdo nečekal?
