Mám takové pravidlo – kdykoliv je nějaké zvíře v nouzi nebo přijde k nám domů, přijmu ho. Některá zvířata se u nás zastavila jen na skok, jiná zůstala. Díky tomu jsem měla 13 koček, slepici, málem několik mini kozlů a různá další zvířata…
Vzpomněla jsem si, že když jsem ještě žila v údolí, v jednom malém městečku, potulní psi si zvykli na nás chodit zvonit. Vůbec nevím, jak to vzniklo.. ale vždycky jsem poznala, že je dole pes, podle toho, že se nikdo neozýval v kecafonu 
. Možná si pamatovali, že jsem jim vždycky dala najíst a pak je odvedla domů… nevím. Každopádně to byla sranda, protože se to dělo docela pravidelně.
Tak jsem mimochodem zjistila, že když potřebujete zjistit, komu patří pes, stačí se zeptat dětí, které si hrají na ulici. Ty to vědí vždycky 
.
S naším psem to ale bylo trochu jinak, protože toho jsem si vybrala já.
Důvodů, proč jsem chtěla psa, bylo hned několik – abych mohla v noci klidně spát (viz příběh o italské domobraně), ale také proto, že jsem chtěla někoho, kdo by se se mnou toulal po horách. A ještě konkrétněji – aby při těch toulkách nemluvil a nevadilo mu, když se „ztratíme“. Protože právě tehdy mě to začíná bavit.
Pro výběr psa jsem měla jedno hlavní kritérium, tj. aby byl vhodný k dětem. Kontaktovala jsem tedy útulek na pobřeží, který jsme měli nejblíž.
Moje představa byla, že jakmile někde řeknu, že si chci adoptovat psa, budou nadšení a vstřícní. Jenže opak byl pravdou.
V prvním útulku mi oznámili, ať ani nejezdím, protože spadám pod území Janova, a psa by mi stejně nemohli dát. Kontaktovala jsem tedy další útulky… a vždycky se našel nějaký důvod, proč to nejde. V jednom mi třeba řekli, že problém není pes, ale moje dcera – že ona není vhodná pro jejich psy .
Což vlastně chápu. A právě proto jsem ji brala s sebou, abychom viděli, jestli si oboustranně sednou.
Po nějaké době jsem to ale vzdala a sedla k internetu. Zjistila jsem, že inzeráty jsou plné psů z útulků z jihu Itálie. Nejdřív jsem byla skeptická, ale pak jsem si řekla, že to přece jen zkusím.
Poslední inzerát na první stránce byl malé béžové štěně, které trochu připomínalo labradora. Kontaktovala jsem útulek a tam mi řekli, že ho spolu s dalšími štěňaty našli na dálnici a že trpí syndromem opuštění. Jestli to pro mě prý nebude problém.
Upřímně jsem si tehdy myslela, že to říkají jen proto, aby mi ještě víc zjihlo srdce. Později jsem zjistila, že je to pravda, a že jeho syndromem budu trpět spíš já .
Poslali mi několikastránkový formulář plný otázek všeho druhu. Třeba co bych dělala se psem během dovolené nebo kdyby napadl někoho z rodiny. Také jsem musela souhlasit s tím, že ho do dvou let nechám vykastrovat.
Následně k nám přijela paní z organizace na ochranu zvířat, aby si prohlédla dům a odsouhlasila, že jsme vhodní kandidáti.
Všechno šlo nečekaně rychle. V předchozích útulcích mi říkali, že adopční proces trvá několik měsíců a během té doby probíhají další namátkové kontroly (čeho?!).
Týden po prvním kontaktu jsme už stáli na odlehlém parkovišti ve skladištní oblasti nějakého města a spolu s dalšími novými majiteli čekali, až přivezou psy a kočky.
Docela jiný přístup oproti místním útulkům.
Tyto útulky mají speciální svozové dodávky upravené pro převoz zvířat – čisté, s vodou a vším potřebným. A převoz je také jediné, co se platí. Navíc spíš symbolicky. Zvířata přijedou očkovaná, odčervená a očipovaná.
Proto jsme útulku následně poslali finanční dar. Ne proto, že by o něj žádali…
Všechna zvířata byla klidná. Až na jednoho.
A samozřejmě mi bylo hned jasné, že ten, který vyje a štěká, je náš.
A taky že byl.
Jakmile jsme si ho vzali do náruče, okamžitě se uklidnil. V autě pak usnul na klíně mojí dcery a probudil se až doma.
A tak se k nám dostal Edmond (pojmenovaný po mé oblíbené literární postavě).
V některém z dalších vyprávění vám povím, jak se u něj projevuje jižanská krev a proč se mu v naší vesnici říká Il grande Houdini – přeneseně jen Edini
