Představte si, že se jednoho dne vzbudíte, jdete si uvařit kafe a zjistíte, že dveře na terasu jsou dokořán otevřené. Pak si všimnete, že jsou venku vaše věci – batoh, kabelka, peněženky… Tím začíná příběh o našem vykradení, který vlastně končí tím, proč jsem adoptovala psa (ten bude navazovat). A nebojte, mám v hlavě všechny příběhy, o kterých říkám, že je napíšu později – o nic nepřijdete. Po prvotním šoku a uvědomění, co se vlastně stalo, jsem šla prohledat dům. Všechny šuplíky a skříňky otevřené, věci vyházené – ano, toho jsem si všimla už předtím, ale hodlala jsem se rozčilovat až po kafi. Protože mě ani ve snu nenapadlo, že…
-
-
Dům tří čarodějnic
Na samém okraji lesa, kam se chodím toulat se psem a kam jednou za rok zavítají i houbaři, stojí opuštěný dům. Vždycky ve mně vzbuzoval zvědavost. Jeho dnešní, už téměř schátralá podoba může na první pohled působit trochu strašidelně, mně to tak ale nikdy nepřipadalo. Zeptala jsem se tedy místních, kdo tam kdysi žil. Dozvěděla jsem se, že dům patřil třem sestrám, kterým se ve vesnici přezdívalo tři čarodějnice. Jejich příběh je prostý a zároveň velmi zajímavý. Na místní poměry rozhodně. Tři sestry – každá z nich vypadala úplně jinak. Jedna měla havraní vlasy, druhá světlé jako len a třetí rudé jako oheň. Jako postavy z pohádky. Všechny ale spojovala…
-
Snědý gentleman
Před nějakým časem byl u nás ve vesnici zvolen nový starosta. A protože to u nás funguje tak, že každý starosta si stěžuje, že ten předchozí nechal prázdnou kasu, a musí tedy (zcela logicky) navýšit daně. Je zajímavé, že zcela náhodně se zároveň tak nějak pravidelně stává, že novému starostovi vyroste před domem nová příjezdová cesta a jeho dcera si na zahradě postaví plavecký bazén. Co je ale důležité – s každým novým starostou se znovu rozhoří malý oheň naděje. Jedním z velkých témat u nás byl odpad na veřejných místech. Ligurské lesy jsou krásné a divoké. Ale bohužel spousta lidí je bere jako veřejnou skládku. Likvidace starého auta stojí…
-
Ligurský t-rex
Každý region v Itálii má svá specifika – a stejně tak lidé, kteří se tam narodili. O Ligurcích se často říká, že jsou přehnaně šetřiví (až lakomí), uzavření a neustále si na něco stěžují. A je to pravda. Tedy… až na výjimky. V ligurštině, tedy místním dialektu, existuje slovo mugugno (čti muguňo). Znamená něco jako brblání, reptání nebo neustálé stěžování si. Popisuje přesně způsob, jakým tu lidé často komentují svět kolem sebe – trochu skepticky, trochu nespokojeně. Když se jich zeptáte, jak se mají, buď odpoví klasicky „Tutto bene, dai“, což ve skutečnosti znamená, že nic není úplně bene, ale nehodlají se o tom bavit. Anebo začnou odpověďmi typu: „Špatně.“…
