Každý rok, ve chvíli, kdy mi začne růst zelenina na zahradě, začíná hra s divočáky.
Spočívá v tom, že se divočáci snaží dostat na mou zahradu, aby nakousali zeleninu a rozryli záhony. Každou díru v plotě pečlivě zadělám a postavím záterasu z kamenů, jen abych druhý den našla díru někde úplně jinde. Takhle pokračujeme celé léto.
Divočáci u nás dělají pravidelné okruhy podle toho, kde zrovna co roste. Jakmile popadají jedlé kaštany, vídáme je každý den. Když je všechny vyžerou, přesunou se jinam, aby se zhruba za půl roku vrátili – právě ve chvíli, kdy dozrává první ovoce a lidé začínají sázet zeleninu.
Několik let po sobě pod jednou mojí zahradou (mám 4 zahrady, každou na jiném místě) žil samec divočáka a musím říct, že jsme spolu vycházeli docela dobře. Házela jsem mu přezrálou zeleninu, občas ho sprchla hadicí, když jsem večer zalévala, a nikdy s ním nebyly problémy.
Jenže pak přišla bachyně se selaty.
Bachyně posílala selata škvírami v plotě a sama čekala venku. Selata mi rozryla celou zahradu a nakousala malé rostliny. Nevím, jestli to víte, ale selata dokážou šplhat i po zdi. Třikrát jsem sázela všechno znovu a doufala, že se mezitím přesunou jinam.
Když to pak vypadalo, že už je moje zahrada nezajímá a vše krásně roste, přišly deště.
Jeden takový liják strhl kus svahu, takže celá zahrada byla zavalená blátem, kameny a střepy. Nakonec jsem ji nechala otevřenou a dovolila prasatům, ať si tam ryjí, jak chtějí. Samozřejmě jsem tam nejdřív uklidila..jen jsem už dál nic nepěstovala.
Tohle jsem mimochodem dělala i přes zimu – pokud jsem zrovna neměla vysázený česnek nebo cibuli. Prasata totiž dokážou půdu zrýt mnohem lépe než jakákoli motorová motyka.
Tenhle rok jsme už hru začali znovu. Tentokrát si otevřela pletivo, jako kdyby to byly dveře. Načapala jsem je přímo při činu, zrovna když mi vyrývala dýně. Eda je pak patřičně seštěkal, takže předpokládám, že teď budou několik dní dělat, že neexistují, a pak si vykopou tunel někde jinde.
Divoká prasata, která žijí u nás, jsou mimochodem naprosto klidná a lidí si téměř nevšímají. Procházejí se mezi zahradami i během dne a zaobírají se svými vlastními záležitostmi.
Jednou jsem doma zaslechla křik a vrznutí branky. Šla jsem se podívat, co se děje.
Na schodech stála sousedka Komtesa spolu s další sousedkou a obě něco hořečně pokřikovaly.
Zeptala jsem se, co se stalo.
Komtesa se na mě hystericky obořila, že po nich jdou prasata.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a nikde nic. Prasata šla po cestě asi dvě stě metrů od nich a prostě pokračovala po svém pravidelném okruhu. Komtesa se sousedkou ale nabyly dojmu, že je nejspíš každou chvíli roztrhají na kusy.
Dostala jsem záchvat smíchu.
Komtesa se rozeřvala ještě víc, protože jsem zjevně nepochopila vážnost situace. Pak prohlásila, že toho má dost a svoji předzahrádku oplotí ostnatým drátem a natáhne tam elektrický ohradník.
Řekla jsem jí, že na to může rovnou zapomenout, protože nic takového jí nedovolím. A že by udělala lépe, kdyby nechala předzahrádku úplně volnou. Kdyby si tam prasata mohla chodit, sežrala by aspoň všechny ty popadané švestky. Ty by pak nehnily na zemi a nebyly plné vos. Rozumné, ne?
Postupem času jsem si totiž všimla jedné věci.
Čím víc se člověk snaží s přírodou bojovat, tím víc práce si vytvoří.
Když jsem se zoufale snažila ochránit každý centimetr zahrady, byla jsem neustále ve válce s prasaty. Když jsem naopak pochopila, kudy chodí, co hledají a kdy mi na zahradě vlastně nevadí, začalo se nám žít vedle sebe mnohem snáz. Proto tomu říkám hra – v sezóně neustále vymýšlíme, kdo koho jak přelstí 
.
S Komtesou je to v něčem podobné.
Nevím, jestli jste si toho všimli už z předchozích příspěvků, ale my dvě spolu nevycházíme zrovna dobře. V podstatě je to další verze té hry s prasaty. Ona se mě snaží vyprovokovat a já testuji, kde mám svoje hranice a nakolik dokážu zůstat klidná.
A ona hledá neustále nové způsoby jak docílit svého – stejně jako ta prasata.
Popravdě preferuji je .
Tohle na fotce je samec, který se před časem nastěhoval do stáje ke koni kousek od nás. Zjistil, že tam má dost kaštanů, seno na válení a navíc koně, který ho může ochránit před vlky.
Časem si zvykl i na nás. Moje dcera mu každý den něco nosila, a tak na nás vždy pořvával už z dálky.
A běda, když jsme si dovolily přinést něco, co mu nechutnalo. Třeba mrkev.
Marlen pak vymýšlela, že by se mohl nastěhovat do naší chatky 
. Když ale divočák dospěl, přesunul se do lesa.
A kdoví, třeba to jsou právě jeho selata, kdo mi vyrýval dýně..
