Psala jsem, že se mi líbí, když natrefím na různé bizarnosti a odchylky. To se ale nevztahuje jen na zajímavě vypadající lidi nebo neformální způsoby obživy. Patří mezi ně i různé psychické nevšednosti.
Nelíbí se mi slovo „porucha“ – nejsme stroje. Nikdo z nás není porouchaný jen proto, že věci vnímá nebo prožívá jinak. Myslím si, že „normálnost“ je jen sociální maska, protože každý z nás u sebe vnímá různé odlišnosti od ostatních, jen o nich většinou nemluví a nedává je na odiv.
Takže tomu říkám nevšednosti. Tedy věci, se kterými se nesetkáváme úplně běžně.
Až doteď můj největší zájem vzbuzoval Tourettův syndrom. A samozřejmě ani ne tak tiky jako vykřikování sprostých a nevhodných slov. Říká se tomu „koprolálie“ (fakt hrozné slovo!) a projevuje se stejně jako tik. Zajímalo mě, co by tito lidé vykřikovali, kdyby neznali sprostá slova.
Vsuvka – nechci znít sarkasticky, ALE představte si, jak někdo vykřikne nějakou sprosťárnu, a když se na něj lidé otočí, omluví se slovy:”Promiňte, to byla jen koprolálie..” To slovo je víc absurdní než samotný fakt.
Ehm.
Vysvětlení je ale prosté. Sprostá a nevhodná slova jsou emočně vysoce nabitá, a proto se u těchto lidí objevují právě ve chvíli, kdy je to kontroverzní. Rouhají se v kostele, vykřikují sexuální narážky v čekárně na úřadě nebo třeba sprostě nadávají před dětmi.
Je to jako kdybyste se snažili potlačit záchvat kašle v přeplněném autobuse. Čím víc se soustředíte na to nekašlat, tím větší silou následně vyprsknete.
Teď jsem ale objevila pro mě naprostou novinku. Existují lidé, kteří nemají vnitřní monolog (anendofázie) a také ti, kteří ve své mysli nedokáží vytvářet obrazy (afantazie).
Zajímavé na tom je, že tito lidé o tom nevědí. Myslí si, že to tak mají (resp. nemají) všichni. O této nevšednosti se začalo mluvit až docela nedávno a proto na to přišli až teď. Přečetli si nějaký článek nebo viděli video a zjistili, že je úplně běžné slyšet hlas v hlavě, přehrávat si rozhovory, anebo si živě něco představovat.
Lidé s anendofázií mají v hlavě ticho. Není tam žádný komentátor, vypravěč, soudce ani našeptávač.
Pokud chtějí své myšlenky převést do slov, zpravidla si je řeknou nahlas. Neznamená to ale, že by nemysleli. Jen jejich myšlení neprobíhá formou vnitřního monologu (nebo je to dialog? A kdo mluví s kým?).
Jedna žena vyprávěla, že když čte, neslyší v hlavě hlas, ale vidí slova jako sekvence, kterým dává význam. A podle toho vnímá, o čem čte.
Také popisuje, že všechny informace má v mysli uložené ve složkách pod různými kategoriemi, a když je potřebuje, tak je vytáhne ven.
Mohli bychom si myslet, že to znamená, že mají klid.
Jenže ani absence vnitřního hlasu člověka nechrání před stresem, úzkostí nebo depresivními stavy. Někteří lidé s anendofázií popisují, že si své psychické rozpoložení uvědomují spíše prostřednictvím tělesných projevů než nekonečného proudu myšlenek.
Jedna dívka například vyprávěla, že si všimne, že je nervózní, až ve chvíli, kdy její kůň začne hlasitě odfrkovat. Jiná zase popisovala, že nervové vypětí pozná podle toho, že se jí začnou třást ruce a cítí únavu.
Lidé s afantazií zase nedokáží ve své mysli vytvářet obrazy – ať už je to fantazírování, vzpomínka nebo podoba někoho či nějakého místa. Prostě „vidí“ jen černo, někdy šedo.
Často si také mysleli, že věty typu „představ si ve své mysli“ jsou jen prázdné fráze. Nevěděli, že ostatní lidé skutečně vidí „vnitřním okem“.
Když jim někdo řekne, ať si představí třeba psa, v jejich mysli se objeví obecný popis zvířete, které znají. Takže místo obrazu dostanou téměř strojovou informaci typu – černé zvíře s krátkými chlupy. Protože doma mají třeba rotvajlera.
Jeden muž popisoval, jak jel v dětství na dětský tábor a když se vrátil, nemohl poznat své rodiče. V jeho mysli byly jen obecné informace – „má hnědé vlasy a modré oči“. Ale nebyla tam vzpomínka, podle které by se řídil.
Někteří lidé nemají oboje. Nic vnitřně neslyší ani nevidí. Někteří z nich říkají, že jim vyhovují obory založené na logice a práci s abstraktními informacemi. Často zmiňují například programování. To podle mě dává naprostý smysl.
A mnozí z nich říkají, že žárlí na ostatní lidi – přejí si slyšet hlas a vidět obrazy. Připadá jim to jako nějaká superschopnost. Závidí nám, že máme vzpomínky a představivost.
Je zajímavé, že člověk vždy nejvíc touží po tom, co nemá.
Kdo má vnitřní hlas a imaginaci, tráví celé roky tím, že se snaží toto utlumit, zcela zastavit nebo aspoň dostat „na svoji stranu“ tím, že negativní vzorce přetváří na prospěšné.
A pak jsou tu lidé, kteří prožívají třeba depresi i bez toho, aby jim hlas v hlavě našeptával, že jsou k ničemu a nic nemá smysl.
Není to zajímavé? Nevím jak ve vás, ale ve mně to vyvolává spoustu polemik..
