Zubní víla a italská „sprostá“ slova
Předevčírem vypadl mojí dceři první zub. Událost, na kterou se připravovala už několik týdnů – hlavně kvůli návštěvě zubní víly.
Nenápadně jsem se vyptávala, co vlastně taková zubní víla dětem dává, a docela se mi ulevilo, když mi dcera řekla, že to bývají „zlaté“ mince 
.
Večer si Marlen dala zub do sáčku a schovala ho pod polštář. Když usnula, vložila jsem do sáčku drobné a z růžového papíru vystřihla srdce, na které jsem nakreslila zub. Aby bylo jasné, že víla je hodná 
.
Ráno Marlen vystřelila z postele, našla sáček s mincemi a srdcem… a hned se zarazila.
Běžela do mojí pracovny a nadšeně hlásila:
„Našla jsem stopu!“
Pak pokračovala:
„Takže… víla si vzala růžový papír z tvého poznámkového bloku, potom támhlety modré nůžky a tady vystřihla srdce. Vidíš? Jsou tu ještě odstřižky!“
Přesně ty odstřižky, o kterých jsem si večer říkala, že je uklidím až ráno.
„A pak šla k mému stolu, kde vzala tmavěmodrou fixu a nakreslila zub…“
A nakonec dodala:
„A jak se vůbec dostala dovnitř, když jsi nenechala otevřené okno, jak jsem tě žádala?“
Smála jsem se, že jako Colombo vypátrala každou stopu naprosto přesně, ale sluneční brýle, které dostala k Vánocům ve třech letech, jsme hledali skoro dva roky .
Vzpomněla jsem si přitom také na sebe. Když jsem byla malá, dala jsem si pod polštář zub a čekala na zubní vílu. Jenže moji rodiče o zubních vílách vůbec nic nevěděli.
A tak tam ten zub zůstal až do dalšího převlékání povlečení .
…
V jednom z předchozích příspěvků jsem psala, že se mi občas stane, že použiju nějaké italské slovo v úplně nevhodné situaci, protože přesně neznám jeho význam.
A že už se to nestává tak často, což mě trochu mrzí, protože je to vždycky sranda.
No… tak teď se to stalo znovu.
S Marlen jsme na tom jazykově dost podobně. Řekla bych, že ona je na tom dokonce lépe, protože mi často sama vysvětluje slova, která ještě neznám.
Jenže tentokrát jsme narazily na výraz, jehož význam jsme neznaly ani jedna.
Zaslechly jsme ho v jednom kresleném seriálu, který… řekněme… není úplně vhodný pro děti, ale prostě jsme si ho oblíbily.
A znáte to. Když se vám nějaké slovo zalíbí, začnete ho používat při každé příležitosti.
Přesně to se stalo i nám.
Jenže po nějaké době mě napadlo podívat se, co vlastně znamená.
A když jsem to zjistila, řekla jsem Marlen, že už to slovo používat nebudeme.
Ptala se proč, a tak jsem jí vysvětlila, že je to sprosté slovo a není vhodné ho říkat.
Velká chyba.
Jenže se mi prostě nechtělo zacházet do detailů a vysvětlovat, co to znamená…
O pár dní později si hrála s ostatními dětmi a já slyším:
„Jo… tohle vlastně nemám říkat.“
Děti samozřejmě okamžitě zbystřily a chtěly vědět co.
Takže jim to začala šeptem objasňovat.
A pak se ozval jeden z rodičů:
„Co jsi to říkala?“
Marlen se nadechla a zařvala:
„Že jste všichni ….!“
Zajímá vás, co to bylo za slovo?
Arrapati (čti: arapáty).
Význam si prosím najděte ve slovníku sami .
A já teď přemýšlím, komu všemu jsem to vlastně řekla…
