Nevím, jestli tohle funguje v celé Itálii, nebo jen u nás, ale celoročně tu probíhá neustálá výměna darů. Mezi rodinnými příslušníky, sousedy a známými.
Jak jsem již zmínila, lidé se tu mezi sebou hojně navštěvují. Často neplánovaně a neohlášeně. Několikrát jsem zkoušela přimět lidi, aby mi napsali aspoň zprávu předtím, než se objeví u mě doma, ale je to jako mluvit do dubu. Prostě to tu funguje jinak.
Platí také nepsané pravidlo – každý, kdo jde někam na návštěvu, s sebou přinese dárek, a to platí i naopak – každý, kdo se stane hostitelem, musí návštěvě něco darovat. A pohostit ji.
To znamená, že musíte mít připravenou neustálou zásobu pohoštění, svačinek pro děti a různých typů darů.
Pro svátky, kdy jsou návštěvy všeho druhu hojnější, mám vypracovaný systém kolování darů. To znamená, že když mi někdo něco daruje, schovám si to a následně to předám někomu dalšímu.
S tím si vystačím od Vánoc až po Velikonoce.
Jenže teď nastalo období rukodělných darů. Začínáme s džemy. Mimochodem, víte, jaký je rozdíl mezi džemem a marmeládou? Marmeláda je vyrobená z citrusových plodů – citronů, pomerančů atd., kdežto džem z jakéhokoliv ovoce. To je blbost, co?
Takže nejdřív si různě předáváme skleničky s džemy a následuje výroba dortů a koláčů. Je také třeba zmínit, že kupované dary nemají hodnotu. Pokud někomu přinesete něco kupovaného, zpravidla to odmítne a donutí vás si to zase odnést. Tím začíná další smyčka kolování. Výjimkou je samozřejmě kafe (ještě že tu nemáme plantáže…) anebo speciality z dovolené.
Mám několik sousedek, se kterými nedokážu držet tempo (a ani nechci). Ale to mě neomlouvá a ani nezprošťuje povinnosti. Mám už nějakou dobu rozbitou troubu, což jsem si myslela, že bude fungovat jako adekvátní omluva, proč nemůžu péct každý týden tři koláče a pět pecnů chleba, ale ne.
Místo toho mám doma dvě „nové“ elektrické trouby (i přes moje protesty, že je nemám kam dát) a v několika garážích na mě čekají zbrusu (dvacet let) nové sporáky. Stačí jen vyměnit nějaké hadičky, ventily nebo něco v tom smyslu…
V době mojí největší absence, kdy jsem neměla chuť dělat vůbec nic, jsem cítila takové všudypřítomné napětí.
Často se to projevovalo tak, že někdo někam přinesl tác s focacciou a k tomu samozřejmě i dort a všichni to náležitě a nahlas po celou dobu návštěvy komentovali. A loupali přitom po mně očima. Po mém vysvětlení situace s troubou vždy následovalo: „V domě po babičce máme úplně nový sporák. Chceš, abychom ti ho přinesli? Stačí vyměnit ventily…“
Včera jsem s dcerou připravila několik sklenic džemu, takže tenhle rok ještě neztrácím tempo.
Jenže pak budou následovat čalamády, nakládané lilky, rajčatové omáčky, pesto, sušené houby… a úroda v nezpracovaném stavu.
Pravidelně pak nacházím před brankou bedny s bramborami, fazolkami a vůbec se vším, co zrovna zraje. Můžete si myslet, že je to hezké… a svým způsobem je, jenže nezapomínejte, že jsme v Itálii.
Další nepsané pravidlo, které mají Italové vepsané v DNA, je, že nikdo nesmí být nikomu dlužen. Protože ten, kdo daruje, má následně nárok požadovat protislužbu. A taky to vždycky udělá.
Takže místo radosti z takového daru cítím většinou tlak, protože tuším, že se po mně bude něco požadovat. Dřív nebo později.
Aby to ale nevypadalo, že si jen stěžuji na to, že musím vařit marmeládu… teda džem, tak být v takovém sociálním uspořádání má i své kladnější stránky. Třeba to, že kdykoliv potřebujete pomoct, ostatní ani chvilku nepřemýšlejí a okamžitě přispěchají.
Jednou u nás zuřila bouře a silný vítr vyvrátil strom na předzahrádce u našeho domu. Strom spadl na silnici, a bylo tedy nutné (a na nás), abychom ho odstranili. Byla jsem tenkrát doma sama s dcerou. Během toho, kdy jsem ji uspávala, jsem přemýšlela nad tím, co budu dělat… a než jsem to domyslela, už jsem slyšela zvuk motorových pil.
Ačkoliv byla noc, sousedé slyšeli ránu a šli se podívat, co se stalo. Chlapi pak došli pro motorovky a bez ptaní strom rozřezali. Společně jsme ho potom odtáhli z cesty.
Shodou okolností bylo nejbližší volné místo na parkovišti sousedky Komtesy (které patří zmíněná předzahrádka), a tak šlo všechno dřevo a větve tam. Jak už víte, Komtesa je „t-rex“, takže se logicky výměny darů a „služeb“ neúčastní.
To znamená, že mně pomohli, ale jí už ne. Všechno to dřevo potom musela odtahat sama. Nebo si zaplatila někoho, kdo po ní chtěl následně přemrštěnou sumu za práci. To by odpovídalo.
Naposledy, když jsem jí předzahrádku uklidila a posekala dřevo, mi řekla: „Vidím, že sis nadělala dřevo zadarmo…“ Protože asi předpokládala, že tím, že topíme dřevem, si ho automaticky nechám. Po tomhle jsem řekla, že je to naposledy, co jsem jí z vlastní vůle s něčím pomohla, a tak se stalo.
Předzahrádka se teď pyšní dvoumetrovým plevelem, který zarůstá do kovových skruží a dalšího odpadu, co si tam odložili noví sousedé (ti mi mimochodem darovali super vrzavé kolečko a dřevěné schody – co s nimi budu dělat, to nevím, ale jejich čas přijde), a můj pes tam chodí na záchod.
Co se dá dělat… pravidla o výměně darů jsem nevymyslela já. Mně navíc stačí celkem obyčejné poděkování. 
