Před nedávnem jsem se, nezávisle na sobě, bavila s několika lidmi na téma nory – tedy místa, kde může být člověk o samotě. Se svými myšlenkami, nikým nerušen.
Přesně za tímto účelem jsem si postavila dřevěnou chatku v (našem) lese.
Její stavba trvala poměrně dlouho, protože je postavená téměř výhradně z materiálů z druhé ruky. Tedy až na šrouby a barvu.
Dřevo pochází buď ze stromu, do kterého uhodil blesk a rozlomil ho vejpůl, nebo z palet. Okna jsme našli „zapomenutá“ v roští. Někdo si předělával fasádu a zřejmě měnil i okna. Ta stará byla celá postříkaná bílou barvou a prostě je nechal u cesty. A ne, že by si je tam odložil, než je odveze. Ležela tam víc než půl roku.
I všechno ostatní jsou věci, kterých se někdo zbavoval.
Jelikož žijeme na vesnici, máme tu téměř neomezený zdroj materiálu všeho druhu. Což je velká výhoda. Nedávno si jedni sousedé zažádali o tzv. zelený bonus, předělávali fasádu a instalovali solární panely. Takže od nich mám plechy na střechu, zbytky izolačních panelů a dokonce i dveře.
Mimochodem, s těmi dveřmi byla sranda.
Soused tvrdil, že mi k nim dal i klíč. Vzhledem k tomu, že jsme dveře měli v garáži už nějakou dobu, nepamatovala jsem si, jestli je to pravda. Ptala jsem se své dcery, jestli ten klíč někde neviděla, a samozřejmě mi tvrdila, že ne.
Několik měsíců jsme ho marně hledali. Nakonec jsem řekla, že se na to vykašleme a vyměníme vložku.
Vzhledem k tomu, že dveře strávily několik let venku na dešti a další měsíce u nás v garáži, nebyla výměna úplně jednoduchá.
Den po výměně přišla moje dcera se zlatým klíčem.
Samozřejmě, že to byl TEN klíč.
Jen mi oznámila, že je to klíč od tajných dveří a schovala ho na zahradě, aby ho neukradli skřítci.
Marlen má totiž kamaráda, který tvrdí, že ho v noci navštěvují skřítci a kradou mu věci. Jednoho dne na ně nastražil důmyslnou past, do které se pak v noci zamotal jeho táta.
Děti tu berou skřítky vážně. A také na ně svádějí kde co 
Ale zpátky k noře.
Představte si rodinnou oslavu, na kterou se sjedou všichni strýčkové a tetičky. Všichni hlasitě diskutují, děti pobíhají kolem a výskají, tchán má puštěnou televizi na nejvyšší hlasitost (protože u nich doma má monopol na ovladač tchyně, a tak si u nás užívá svobody) a do toho štěká pes.
Vždycky se přidá ještě někdo další. Sousedka, která šla kolem. Náhodný kolemjdoucí, který si chce popovídat.
Nikdo svůj příchod neohlašuje předem.
Takhle u nás vypadá zhruba každý druhý den. Víkendy jsou horší.
To mi připomíná, že mi lidé často říkají, že jsem nejklidnější člověk, kterého znají. Podle mě je to ale jen taková znouzectnost. Za více než deset let v Itálii jsem se nenaučila rozeznat rozdíl mezi tím, kdy se Italové hádají, a kdy jen klábosí. Vážně.
Někdy se strhne hádka, která se pak táhne celé měsíce, a já si toho ani nevšimnu.
Je to také proto, že po zhruba pěti minutách výčtu tragédií přirozeně přepnu do “režimu standby”. To znamená, že jsem přítomná jen tak napůl. Usmívám se a přitom jsem myšlenkami úplně jinde.
Někdy je toho ale moc a potřebuji se úplně izolovat.
A k tomu mám svou noru.
Původně jsem chtěla chatku jako ateliér, ale musím přiznat, že tam většinou nedělám vůbec nic. Maximálně si zatopím v kamnech. Je tam takový klid, že to má skoro až sedativní účinek.
Každý potřebuje svou noru. Bez ohledu na to, kde a s kým žije.
Potřeba samoty je stejně přirozená jako potřeba spánku nebo snění. Není to luxus, který bychom si měli dopřávat jen tehdy, když nám to okolnosti dovolí. Je to něco, čemu bychom měli věnovat prostor každý den.
Pokud jsme neustále vyrušováni a nemáme klid, náš nervový systém zůstává v pohotovosti. A to má z dlouhodobého hlediska své následky.
A pamatujte si jednu věc:
Obětování sebe sama nebude nikdy ostatními oceněno.
A ani nemá být.
Pokud se člověk sám necítí dobře, jak může být skutečně nápomocný ostatním?
Nepříjemné pocity nám často jen ukazují, kde si potřebujeme nastavit vlastní hranice. Vy víte o čem mluvím..
Když jsem asi před jedenácti lety pracovala ve Švýcarsku jako au-pair, žila jsem v rodině, kde jsem neměla ani chvilku klidu.
I když jsem měla předem stanovenou pracovní dobu a jeden volný den, nikdo to nerespektoval.
Nemělo smysl s tím bojovat, a tak jsem si našla vlastní řešení.
Ve volném čase jsem chodila plavat, toulala se po okolí nebo sedávala v jedné kavárně, kde jsem velmi pomalu četla jedinou knihu, kterou jsem měla s sebou.
A právě tohle patří mezi moje nejhezčí vzpomínky na tu dobu. Všechno ostatní už tak hezké nebylo.
Dodnes si pamatuji tu kavárnu. Vypadala jako prvorepublikový obývák a hrála v ní swingová hudba. A prý tam chodíval i Erich Maria Remarque, který ve stejném městě – Locarnu – zemřel.
Jednou se ke mně při jedné toulce přidala žena. Byla sympatická a celou cestu mi něco vyprávěla. Co přesně, to nevím, protože jsem tehdy ještě nemluvila italsky.
Myslím ale, že to bylo něco o někom vyvoleném, protože mi na rozloučenou dala letáček, ze kterého bylo patrné, že je členkou nějaké sekty 
Jindy si ke mně na lavičku přisedl stařík a vyprávěl mi svůj životní příběh (to jsem pochopila).
Bylo to krátce poté, co mě na vlakovém nádraží málem zatkli za to, že jsem odmítala zaplatit směšně vysokou pokutu za posledních deset minut cesty v první třídě, kam jsem se dostala omylem.
Staříkovo vyprávění mě tehdy uklidnilo a zpříjemnilo mi den.
Takže i to byla taková znouzectnost.
Mohla jsem svoji potřebu klidu řešit tím, že bych zůstávala “doma”, jenže tím, že to nešlo, tak to nakonec bylo mnohem lepší…
