Zubní víla a italská „sprostá“ slova Předevčírem vypadl mojí dceři první zub. Událost, na kterou se připravovala už několik týdnů – hlavně kvůli návštěvě zubní víly. Nenápadně jsem se vyptávala, co vlastně taková zubní víla dětem dává, a docela se mi ulevilo, když mi dcera řekla, že to bývají „zlaté“ mince . Večer si Marlen dala zub do sáčku a schovala ho pod polštář. Když usnula, vložila jsem do sáčku drobné a z růžového papíru vystřihla srdce, na které jsem nakreslila zub. Aby bylo jasné, že víla je hodná . Ráno Marlen vystřelila z postele, našla sáček s mincemi a srdcem… a hned se zarazila. Běžela do mojí pracovny a…
-
-
Bizarnosti všedních dní
Mám takový zápisník, kam si zapisuji různé bizarnosti, které kolem sebe vídám. A nemyslím tím úchylky nebo věci, které mě zneklidňují, ale spíš různé odchylky od normálu. Zajímají mě lidi, kteří dělají věci jinak nebo nějak vybočují. Nenápadně, bez toho, aby na sebe prvoplánově upozorňovali. Jako když jdete po ulici, věnujete se svým obvyklým myšlenkám, míjíte obličeje se stejnými výrazy, všichni jsou tak nějak podobně oblečení… a pak se najednou objeví někdo, kdo rozbije status quo. Před pár dny jsem procházela centrem Janova. A je pravda, že tam o bizarnosti není nouze, jenže většinou to není ten typ zvláštností, který mě zajímá. Šla jsem po hlavní třídě a v davu…
-
Adopce psa v Itálii
Mám takové pravidlo – kdykoliv je nějaké zvíře v nouzi nebo přijde k nám domů, přijmu ho. Některá zvířata se u nás zastavila jen na skok, jiná zůstala. Díky tomu jsem měla 13 koček, slepici, málem několik mini kozlů a různá další zvířata… Vzpomněla jsem si, že když jsem ještě žila v údolí, v jednom malém městečku, potulní psi si zvykli na nás chodit zvonit. Vůbec nevím, jak to vzniklo.. ale vždycky jsem poznala, že je dole pes, podle toho, že se nikdo neozýval v kecafonu . Možná si pamatovali, že jsem jim vždycky dala najíst a pak je odvedla domů… nevím. Každopádně to byla sranda, protože se to dělo…
-
Cesta lesem
Vzpomněla jsem si teď na jeden příběh, který mě vždycky rozesměje. Je o tom, jak jsem se rozhodla jít na nákup lesem. Žijeme na jedné hoře, skoro na jejím vrcholu. Nejbližší obchod je v údolí, zhruba 5 km po silnici. Jednoho dne jsem potřebovala jít na nákup. Zrovna u nás byl tchán a mohla jsem ho požádat o svezení – bylo to ještě v době, kdy jsem neřídila. Jenže jsem se předtím zařekla, že už s ním nikdy nesednu do auta (tedy pokud nepůjde o volbu mezi životem a smrtí), protože jeho styl jízdy mi moc nevyhovuje . Představte si jak to u nás vypadá – serpentiny, silnice tak úzké,…
-
Jak nás vykradli a italská domobrana
Představte si, že se jednoho dne vzbudíte, jdete si uvařit kafe a zjistíte, že dveře na terasu jsou dokořán otevřené. Pak si všimnete, že jsou venku vaše věci – batoh, kabelka, peněženky… Tím začíná příběh o našem vykradení, který vlastně končí tím, proč jsem adoptovala psa (ten bude navazovat). A nebojte, mám v hlavě všechny příběhy, o kterých říkám, že je napíšu později – o nic nepřijdete. Po prvotním šoku a uvědomění, co se vlastně stalo, jsem šla prohledat dům. Všechny šuplíky a skříňky otevřené, věci vyházené – ano, toho jsem si všimla už předtím, ale hodlala jsem se rozčilovat až po kafi. Protože mě ani ve snu nenapadlo, že…
-
Dům tří čarodějnic
Na samém okraji lesa, kam se chodím toulat se psem a kam jednou za rok zavítají i houbaři, stojí opuštěný dům. Vždycky ve mně vzbuzoval zvědavost. Jeho dnešní, už téměř schátralá podoba může na první pohled působit trochu strašidelně, mně to tak ale nikdy nepřipadalo. Zeptala jsem se tedy místních, kdo tam kdysi žil. Dozvěděla jsem se, že dům patřil třem sestrám, kterým se ve vesnici přezdívalo tři čarodějnice. Jejich příběh je prostý a zároveň velmi zajímavý. Na místní poměry rozhodně. Tři sestry – každá z nich vypadala úplně jinak. Jedna měla havraní vlasy, druhá světlé jako len a třetí rudé jako oheň. Jako postavy z pohádky. Všechny ale spojovala…
-
Snědý gentleman
Před nějakým časem byl u nás ve vesnici zvolen nový starosta. A protože to u nás funguje tak, že každý starosta si stěžuje, že ten předchozí nechal prázdnou kasu, a musí tedy (zcela logicky) navýšit daně. Je zajímavé, že zcela náhodně se zároveň tak nějak pravidelně stává, že novému starostovi vyroste před domem nová příjezdová cesta a jeho dcera si na zahradě postaví plavecký bazén. Co je ale důležité – s každým novým starostou se znovu rozhoří malý oheň naděje. Jedním z velkých témat u nás byl odpad na veřejných místech. Ligurské lesy jsou krásné a divoké. Ale bohužel spousta lidí je bere jako veřejnou skládku. Likvidace starého auta stojí…
-
Ligurský t-rex
Každý region v Itálii má svá specifika – a stejně tak lidé, kteří se tam narodili. O Ligurcích se často říká, že jsou přehnaně šetřiví (až lakomí), uzavření a neustále si na něco stěžují. A je to pravda. Tedy… až na výjimky. V ligurštině, tedy místním dialektu, existuje slovo mugugno (čti muguňo). Znamená něco jako brblání, reptání nebo neustálé stěžování si. Popisuje přesně způsob, jakým tu lidé často komentují svět kolem sebe – trochu skepticky, trochu nespokojeně. Když se jich zeptáte, jak se mají, buď odpoví klasicky „Tutto bene, dai“, což ve skutečnosti znamená, že nic není úplně bene, ale nehodlají se o tom bavit. Anebo začnou odpověďmi typu: „Špatně.“…
-
Italská tchyně
Moje tchyně je kapitola sama o sobě. Představte si někoho, kdo neustále mluví… a hodně nahlas. Myslím, že neexistuje půl minuty reálného času, kdy by něco neřekla. Někdy ji slyším už z dálky – třeba když se vracím z lesa. Zní to, jako by vedla živou debatu alespoň se třemi dalšími lidmi. Ve skutečnosti je ale sama. Sama si oponuje, sama si odpovídá, někdy se i pohádá… a často si nakonec dá za pravdu. Jednou jsem jí k Vánocům koupila knihu s názvem Nemám vždycky pravdu. Podle mě ji ale nikdy nečetla. Díky ní jsem se ale naučila italsky. Nejenže pořád mluví, ale navíc neustále opakuje stejné příběhy. Posloucháním těch…
-
Velikonoční netradice
Velikonoční netradice Vzhledem k tomu, jak si Italové zakládají na tradicích a na všem, co má být tradiční a nezměněné, mě překvapilo, že ve skutečnosti jich zase tolik nemají. Nebo alespoň ne tolik v porovnání s námi. Když někomu vyprávím, co všechno na Velikonoce děláme v Česku, často na mě koukají dost podezřívavě. Přibližně stejně jako když jim řeknu, že u nás se běžně pije káva „na turka“, což je něco, co by Ital dobrovolně nikdy nevypil. Tradiční velikonoční zvyky v Ligurii zahrnují především náboženské procesí s nošením kříže, návštěvy symbolických oltářů v kostelech a zpěvy. Pamatuji si, že podobná procesí dříve probíhala i v naší vesnici, ale poté, co…
