Představte si, že se jednoho dne vzbudíte, jdete si uvařit kafe a zjistíte, že dveře na terasu jsou dokořán otevřené.
Pak si všimnete, že jsou venku vaše věci – batoh, kabelka, peněženky…
Tím začíná příběh o našem vykradení, který vlastně končí tím, proč jsem adoptovala psa (ten bude navazovat). A nebojte, mám v hlavě všechny příběhy, o kterých říkám, že je napíšu později – o nic nepřijdete.
Po prvotním šoku a uvědomění, co se vlastně stalo, jsem šla prohledat dům. Všechny šuplíky a skříňky otevřené, věci vyházené – ano, toho jsem si všimla už předtím, ale hodlala jsem se rozčilovat až po kafi. Protože mě ani ve snu nenapadlo, že během toho, co jsme spali, si někdo procházel náš dům a hledal, co by mohl ukrást.
Vlastně je to docela vtipné, protože u nás nebylo co ukrást. Takže odnesli boty, krabičku cigaret a drobné z prasátka mé dcery – které následně vytrousili z kapes, když přelézali branku. Nedělám si srandu. Představte si, že někdo riskuje vězení, aby ukradl 20 euro v centech 
.
Když přijeli policisté, zjistili jsme, že v noci vykradli úplně celou vesnici. K otevření oken a dveří použili šroubováky a jiné nářadí, které našli v naší venkovní skříni. Mimochodem, nikdo mi to nářadí nevrátil, ale asi není na místě to vyžadovat.
To víme i proto, že do interní skupiny naší vesnice lidé posílali fotky a videa lupičů. Z toho také víme, že kradli různé věci – třeba hudební nástroje. Takže buď potřebovali zboží na bleší trh, nebo se tím prostě jen bavili.
Ať je to jakkoliv, tahle událost byla skvělou příležitostí pro místní muže, aby vzali situaci do svých rukou. A tak vznikla naše místní domobrana.
Vypadalo to tak, že si rozdělili vesnici na úseky a každá skupina mužů byla přímo zodpovědná za své teritorium. Jakmile se setmělo, místo večeře vyrazili do ulic. Procházeli mezi domy, schovávali se za stromy a v keřích a čekali na svoji příležitost. V každém z nich jako by se probudil archetyp hrdiny.
Říká se sice, že pachatel se vrací na místo činu, ale v případě gangu mladých kluků, kteří se baví tím, že někomu ukradnou ukulele, to asi úplně neplatí.
Nicméně tento detail jim nepřišel podstatný. Něco se dělo – a oni toho mohli být součástí.
Jenže někteří se do své nové role natolik vžili, že začali být skutečně nebezpeční. Měli u sebe různé zbraně a nepřemýšleli dvakrát, jestli je použít. V podstatě útočili na všechno, co se šustlo. Pomocí vysílaček si jednotlivé skupiny předávaly zprávy o pohybu lidí po vesnici. Takže jakmile se setmělo, všichni jsme zalezli domů, abychom náhodou nevypadali jako podezřelí tuláci a nestali se terčem odplaty.
Že je situace vážná, se ukázalo záhy. Jeden můj kamarád, hlavní vůdce skupiny v našem teritoriu, během jedné pochůzky začal trpět střevními problémy. O čemž samozřejmě vysílačkou nikoho neinformoval. Nebudu zabíhat do detailů – schoval se mezi popelnice a keře, kde si myslel, že nepozorovaně vykoná, co měl vykonat. Jenže čím víc se snažil být nenápadný, tím víc na sebe upoutal pozornost.
Dopadlo to tak, že po něm jeden domobránce vystřelil a jen náhodou ho minul. Po tomto incidentu se všichni stáhli.
V domobraně pak pokračovali méně nápadným způsobem. Každý, kdo přijel do vesnice a koho jsme neznali, se musel prokázat a jasně vysvětlit důvod návštěvy. Podezřelý byl i pracovník z plynáren, který přijel udělat odečet, prodavač vysavačů i příbuzní, kteří přijeli navštívit babičku. A pak, po čase, je to všechny přešlo…
Nicméně pocit, že někdo chodí v noci po mém domě, mi nedával (doslova) spát. A nezachránil to ani alarm – zvlášť po tom, co se hned druhý den sám aktivoval. Takže jsem měla o jeden důvod víc, proč adoptovat psa…
Možná se ptáte, jestli je nakonec dopadli..Kdoví. Pár týdnů na to, se v novinách objevila zpráva, že dopadli “lesní gang” – říkalo se jim tak, protože kradli jen malé předměty a pak utíkali lesními zkratkami. Ale jestli to byli zrovna oni, to nezjistíme. Rozhodně bychom je nemohli usvědčit podle toho, že na sobě měli naše ochozené tenisky..
P.S. Fotka je výhled z mojí terasy. S příběhem až tak nesouvisí, ale přeci nebudu fotit třeba popelnice
