Každý region v Itálii má svá specifika – a stejně tak lidé, kteří se tam narodili. O Ligurcích se často říká, že jsou přehnaně šetřiví (až lakomí), uzavření a neustále si na něco stěžují.
A je to pravda. Tedy… až na výjimky.
V ligurštině, tedy místním dialektu, existuje slovo mugugno (čti muguňo). Znamená něco jako brblání, reptání nebo neustálé stěžování si. Popisuje přesně způsob, jakým tu lidé často komentují svět kolem sebe – trochu skepticky, trochu nespokojeně.
Když se jich zeptáte, jak se mají, buď odpoví klasicky „Tutto bene, dai“, což ve skutečnosti znamená, že nic není úplně bene, ale nehodlají se o tom bavit. Anebo začnou odpověďmi typu:
„Špatně.“
„Jak myslíš, že se asi můžu mít?“
nebo
„Vidíme se, takže jsme ještě naživu.“
Někdy si z toho ale dělají legraci i sami. Protože se může dít cokoliv – a stejně na tom vždycky najdou něco, co je špatně. Nebo co by se ještě mohlo pokazit. Takže je lepší být pro jistotu skeptický a nemít radost z ničeho.
Když se zrovna neděje nic dramatického a nehodí se ani vytáhnout nějakou starou křivdu z minulosti, je tu vždycky počasí. Ať je venku jakkoli, vždycky se najde důvod si postěžovat.
Je zajímavé, že někdy si lidé tak zvyknou na to, že se pořád děje něco špatného, že když se jim zrovna daří nebo by mohli být spokojení, přijde jim to skoro podezřelé. Jako by čekali, že je to jen předzvěst něčeho horšího.
Dalším stereotypem je, že jsou Ligurci lakomí. A právě odtud vznikl vtip o ligurském t-rexovi. Říká se, že Ligurec (t-rex) má tak krátké ručičky, že nedosáhne do kapsy, když má platit.
Musím ale říct, že jsem tu potkala i mnoho velmi pohostinných lidí. Když vás pozvou na návštěvu, nabídnou vám to nejlepší, co mají – i kdyby sami pak neměli co jíst. Někdy se stane, že jen tak jdete kolem, pochválíte někomu květiny na zahradě a za chvíli už sedíte u něj doma, pijete kafe a ochutnáváte něco speciálního.
Takže ten stereotyp neplatí vždycky.
Ale t-rexové tu opravdu jsou.
Řekla bych, že se dělí na dvě skupiny: chudí t-rexové a bohatí t-rexové.
Chudí t-rexové
„Chudí“ t-rexové vás pozvou na kafe, nalijí vám víno a pohostí vás. Jenže v jejich kantýně (dále na zahradě, kolem domu nebo v garáži) najdete všechno, čeho se nehodlají vzdát, protože by se to „jednou mohlo hodit“. Případně proto, že to příbuzní nechtěli odvést do sběrného dvora.
Ploty jsou často vyrobené ze starých trubek a kovových roštů z postelí. Ač to nerada přiznávám, právě tyhle rošty jsou nejlepší ploty – jsou jediné, které zastaví divočáky, a navíc se nikdy nemusí opravovat.
Na zahradě se povalují staré záchodové mísy, kuchyňské linky nebo různé kusy nábytku.
Moje tchyně a její sestry jsou navíc ještě takové „provázkářky“, jak jim říkám. V kapse mají vždycky klubíčko plastového provázku a přivazují s ním úplně všechno: okapy, laťky, větve stromů, rajčata…
Svazují a přivazují úplně všechno. A jsou v tom mimořádně dobré.
Trvalo mi asi rok, než jsem všechny ty nylonové provazy ze zahrady odstranila. A stejně vždycky někde objevím větev, která je přivázaná ke stromu.
Lidé tu jsou zvyklí, že se s ničím nemá plýtvat a všechno se dá na něco použít. A pokud ne, tak to na svoji chvíli počká v garáži.
Bohatí t-rexové
„Bohatí“ t-rexové jsou trochu jiný případ. Ti si často myslí, že nad ostatními vyzrají a za každou cenu ušetří.
Jedna moje sousedka – říkám jí komtesa – je typickým příkladem. Žije sama, nemá rodinu, ale vlastní čtyři domy na velmi dobrých místech. Kdyby je prodala, mohla by do konce života bydlet ve wellness hotelu (nebo kdekoliv jinde).
Místo toho si ale stěžuje, že musí doma chodit v bundě, protože topení je moc drahé.
Jednou se rozhodla, že bude přes zimu bydlet ve svém venkovském domě (odtud “sousedka”). Začala tedy řešit, jak ho bude vytápět. Nakonec dospěla k závěru, že nejvýhodnější bude koupit klimatizaci. Samozřejmě použitou. A nainstaluje ji známý.
Aby ušetřila.
Je asi jasné, jak to dopadlo. Klimatizace, foukáním teplého větru do předsíně, dvoupatrový dům nevytopila, a asi po měsíci se rozbila. Samozřejmě ji nemohla reklamovat.
Tak se rozhodla vytáhnout z kantýny stará kamna na dřevo. Jenže jí nedošlo, že to situaci moc neřeší. Když jste celý den pryč a vrátíte se až večer, dům je vymrzlý a trvá dlouho ho vytopit.
Zvlášť když neumíte rozdělat oheň. A musíte nanosit dřevo.
A ten jeden moment, kdy se jí to podařilo, tak vykouřila celý dům. Protože v době, kdy netopila, si v kouřovodu udělaly hnízdo veverky.
Po tomhle incidentu se přestěhovaly do spíže – a v noci pravidelně spouštěly alarm.
Navíc, jak střídavě topila a netopila, začalo uvnitř všechno plesnivět: stěny, gauč, obrazy… a rozmnožili se tam štíři.
Možná si teď říkáte, že pak není divu, že na otázku „jak se máš?“ odpoví:
„Jak myslíš, že se asi mám.“
Jenže nezapomeňte, že to celé začalo tím, že je t-rex a snaží se ušetřit tam, kde se šetřit nemá.. A navíc k šetření nemá žádný důvod. Má ale super záminku na to, aby si mohla stěžovat 
.
Příště napíšu o tom, jak fungují synchronicity a jak mi jeden snědý gentleman pomohl s odpadem, který u nás nastřádali jiní t-rexové.
P.S. Bonarda není ligurské víno, ale pijí ji tu všichni 
