Na samém okraji lesa, kam se chodím toulat se psem a kam jednou za rok zavítají i houbaři, stojí opuštěný dům. Vždycky ve mně vzbuzoval zvědavost. Jeho dnešní, už téměř schátralá podoba může na první pohled působit trochu strašidelně, mně to tak ale nikdy nepřipadalo.
Zeptala jsem se tedy místních, kdo tam kdysi žil.
Dozvěděla jsem se, že dům patřil třem sestrám, kterým se ve vesnici přezdívalo tři čarodějnice.
Jejich příběh je prostý a zároveň velmi zajímavý. Na místní poměry rozhodně.
Tři sestry – každá z nich vypadala úplně jinak. Jedna měla havraní vlasy, druhá světlé jako len a třetí rudé jako oheň. Jako postavy z pohádky. Všechny ale spojovala velká vnitřní síla a touha po svobodě.
Jejich osud se odehrává v poválečné době.
Všechno začalo ve chvíli, kdy jejich otec jednoho dne oznámil rodině, že odchází do Ameriky hledat štěstí. Později se ukázalo, že se místo toho věnoval sázení, a když prohrál úplně všechno, chtěl se vrátit. Jeho žena ho už ale zpět nepřijala.
To je samo o sobě zajímavé, protože ženy tehdy byly na mužích často závislé – ekonomicky i kvůli fyzické práci – a mnohé jim mlčky odpouštěly téměř vše.
To ale nebyl případ těchto sester a jejich matky.
Žily samy. A naprosto soběstačně.
Jedna ze sester odešla v padesátých letech do služby v advokátní kanceláři. Zakládala si na vzdělání a byla velmi ambiciózní. Nechtěla zůstat tam, kde se cítila omezená. V té době bylo běžné, že dívky, které odešly do města za prací, žily přímo v rodině zaměstnavatele – nejčastěji jako hospodyně nebo chůvy, ale nejen tak.
Další dvě sestry zůstaly v domě u lesa.
Jak můžete vidět na fotografiích, dům byl velmi prostý – a příliš se i teď neliší od toho, jak vypadal ještě před dvaceti lety (samozřejmě v té době nebyl rozpadlý a porostlý břečťaněm). Kamenné zdi, břidlicová střecha, podlahy a dveře z kaštanového dřeva. Uvnitř nebylo topení, elektřina, voda ani toaleta.
V podstatě žily jako lidé před více než sto lety.
Pro vodu chodily k nádrži (italsky truogolo)., do níž přitékal horský pramen. Vařily na ohni a jedly to, co si samy vypěstovaly nebo co jim poskytl les.
A zároveň si samy vydělávaly peníze.
Každé ráno chodily lesem na vrchol hory, kde sbíraly květiny, byliny a různé plody, které pak prodávaly na trhu v Janově. Představte si to: za svítání vyšly z domu, lesem ušly zhruba deset kilometrů a poté pokračovaly pěšky dál, aby byly v Janově brzy ráno na trhu. Celkem přibližně třicet kilometrů.
Byly známé svými svazečky fialek, kterým se zde říkalo zvláštním ligurským slovem, jež jsem si samozřejmě pečlivě zapamatovala asi tři minuty 
.
A nemyslete si, že působily zanedbaně. Když šly do města, oblékly si to nejlepší, co měly. Když bylo bláto, obalily si boty taškami, aby zůstaly čisté.
A teď k tomu, proč se jim říkalo čarodějnice.
Protože měly nespoutaného ducha a neřídily se pravidly, chodily často po lese nahé. Možná to mělo i ryze praktický důvod – nezašpinily si a nepotrhaly oblečení 
. V očích místních starousedlíků to ale bylo něco naprosto nepředstavitelného. Upřímně řečeno, i dnes by to vzbudilo pozornost.
Ptala jsem se, jestli se nebály. Ani tehdy nebyla naše vesnice zrovna bezpečným místem pro ženy. Pravda ale byla taková, že byly natolik jiné, že si k nim nikdo nic nedovolil.
U nás ve vesnici se i dnes o lidech, kteří jsou jiní, říká, že nosí smůlu. Když je někdo potká, pokřižuje se a raději se s nimi nedává do řeči.
A je to pravda.
Mám jednu kamarádku, jejíž rodina vlastní makrobiotickou restauraci a cvičí jógu. Její strýc se znovu oženil a měl další děti, takže její tety jsou mladší než ona. Vyprávěla mi, jak je unavená z toho, že se lidé neustále křižují, když ji vidí .
Zpátky k čarodějnicím.
V těch dobách se v horách ještě běžně praktikovala lidová magie (o tom napíšu samostatný příspěvek). I proto si s ženami, které byly samostatné a žily v souladu s přírodou, nikdo nezahrával. Lidé dobře věděli, že by je mohly uřknout nebo na ně seslat jiný druh neštěstí.
Přitom tyto sestry používaly byliny a jiné prostředky jen k samoléčbě a staraly se především samy o sebe.
V jejich příběhu mi trochu chybí láska.
Ačkoliv v určité podobě jí měly dostatek – držely při sobě a navzájem se podporovaly. Ignorance a odsuzování místních se na nich ale postupně podepsaly. Ke sklonku života (zemřely v devadesátých letech) byly podezřívavé a čím dál víc se od lidí izolovaly. Když někdo procházel kolem jejich domu po stezce do lesa (viz foto), házely po něm kameny.
Stejně jsou mi ale sympatické.
Ještě než jsem si pořídila auto, chodila jsem i já všude pěšky. Našla jsem různé lesní zkratky a předsevzala si, že jednou objevím cestu až do Janova. Částečně se mi to podařilo – jen bych několik kilometrů musela jít řekou (není v ní mnoho vody).
Tak kudy chodily ony?
Po silnici?
