Někdy nás neviditelné větry zanesou tak daleko, že jen těžko hledáme cestu zpátky. A možná, že žádná cesta zpět ani neexistuje. Možná je potřeba přijmout, že jsme na cestě, která neustále pokračuje.
Změna je nevyhnutelná a nemůžeme očekávat, že budeme jednou šťastní a tak nám to navždy vydrží. Stejně tak nemá smysl čekat, až budeme šťastní, a do té doby jen přežívat.
Problém nastává ve chvíli, kdy ztratíme pevnou ruku na kormidle své lodi a necháme se unášet proudem tak daleko, až se ocitneme uprostřed bouře, ze které je těžké najít cestu ven.
O čem vlastně píšu? Přesně takhle jsem se cítila před rokem (a vlastně mnohokrát během celého roku). Jako bych seděla na lodi uprostřed rozbouřeného moře. Kolem mě zuřila bouře a já jen nečinně seděla a propadala zoufalství z toho, že ji nedokážu nijak ovlivnit.
Tomuto období se někdy říká také temná noc duše. Je to okamžik, kdy všechno, co jsme v sobě dlouho potlačovali nebo přehlíželi, začne vyplouvat na povrch. A protože se toho objeví všechno najednou, máme pocit, že nás to úplně pohltí.
Je to volání po změně. Pokud plujeme špatným směrem a dlouhodobě přehlížíme všechna znamení, nemůžeme se divit, že se to nakonec projeví právě tímto způsobem.
Je ale dobré vědět, že stejně jako bouře na moři netrvá věčně, i tato jednou pomine. Důležité je neklást odpor, ale zároveň se jí ani úplně neodevzdat. Když už víme, že cesta zpět neexistuje, nezbývá nám nic jiného, než znovu vzít vesla do vlastních rukou.
Co to znamená, pokud nebudeme používat metafory?
Znamená to, že bouře přišla proto, že jsme něco dlouhou dobu přehlíželi. Nechávali jsme za sebe rozhodovat někoho jiného, báli jsme se riskovat a zůstávali jsme tam, kde nám nebylo dobře, jen proto, že jsme měli strach z nového a neznámého. Především to ale znamená, že jsme nežili autenticky.
Abychom se tomu nemuseli postavit tváří v tvář, našli jsme si únikovou cestu. Něco, co dostatečně zaměstnávalo naši mysl, abychom nemuseli řešit skutečné problémy. A ve chvíli, kdy tento náhradní „pomocník“ přestal fungovat, uvědomili jsme si, že jsme přímo uprostřed bouře. Aniž bychom si vůbec všimli, že jsme k ní celou dobu směřovali.
To s sebou přináší směs nepříjemných pocitů – smutek, beznaděj, vztek, odmítnutí, lítost, pochybnosti, pocit nespravedlnosti i ztrátu smyslu.
Jak jsem psala výše, je dobré těmto pocitům neklást odpor. Zároveň je ale důležité nenechat se jimi pohltit a nezůstávat v nich déle, než je nutné. Právě tyto nepříjemné emoce nám mohou pomoci objevit, co je potřeba změnit. Jsou totiž ukazatelem toho, kde se skutečný problém nachází.
Samota jako nejlepší společník
Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že už je toho na nás moc – a to tak, že skutečně nemůžeme pokračovat dál, je samota nezbytná. Potřebujeme se totiž znovu naučit naslouchat vlastní duši. A tohle za nás nikdo neudělá. Ani terapeut, ani přátelé, rodina nebo náhodní lidé na sociálních sítích či kdekoliv jinde.
Vsuvka – mám na mysli to, kdy je člověk sice na dně, ale ještě nepřesáhl onu hranici. Tedy, kdy je ještě schopen prakticky fungovat v životě.
Být sám. Opravdu sám. Bez televize, bez telefonu a bez neustálého rozptylování. To je něco, co by mělo být součástí každého dne. Přesto je to jedna z věcí, kterým se tak často vyhýbáme.
Je nepříjemné postavit se tváří v tvář všemu tomu balastu, který v sobě nosíme. Ale není snad stejně vyčerpávající vláčet ho s sebou každý den a neustále se ho snažit skrývat?
Pohodlné nepříjemnosti
Přestože jsem toto téma jen lehce nastínila, myslím, že víte, o čem mluvím. V podstatě se všechno točí kolem naší komfortní zóny. Zvykli jsme si cítit se špatně, protože je nám tento stav důvěrně známý. A tak dál nadáváme (sobě i ostatním), stěžujeme si, propadáme zoufalství a vzteku. Je to vlastně trochu paradox – to, co je nám nepříjemné, se pro nás zároveň stalo pohodlným.
A tím se dostáváme k praktické části – k vystoupení z komfortní zóny. V této chvíli je důležité uvědomit si, že existuje rozdíl mezi tím, když nám intuice říká, abychom něco nedělali, a tím, když se nám do něčeho nechce jen proto, že je jednodušší zůstat tam, kde jsme.
Pokud pravidelně trávíme čas o samotě a nasloucháme své duši, dokážeme tento rozdíl poměrně snadno rozpoznat. Víme totiž, po čem skutečně toužíme a jací chceme být. Jedním z jednoduchých vodítek je představit si, jak bychom se cítili, kdybychom danou věc udělali. Bez dlouhého přemýšlení nad tím, co by se mohlo stát. Prostě si tu situaci představíme a všimneme si úplně prvního pocitu, který se objeví. Právě ten nám může ukázat správný směr.
Příklad rozhodování podle intuice
Uvedu jeden příklad. Před časem jsem pracovala jako zahradnice pro jednu bohatou rodinu. V té době bylo těžké najít práci a neměli jsme mnoho peněz. Jednoho dne se mě majitel pozemku zeptal, jestli bych nechtěla občas hlídat i jeho malého syna. Byla to dobrá příležitost přivydělat si a navíc jsem tu rodinu už znala, takže to pro mě nebyla úplně neznámá situace.
První, co mě napadlo, bylo, že tu práci přijmu. Přesto jsem si tím nebyla úplně jistá.
A tak jsem si představila, jaké by to bylo, kdybych pracovala jako chůva. Jak si hraji s jeho synem a jak by vypadal celý můj den. A výsledek? Nelíbilo se mi to. Necítila jsem, že je to něco, co bych opravdu chtěla dělat. Pokud bych tu nabídku přijala, bylo by to jen proto, že se to v danou chvíli zdálo jako rozumné a pohodlné řešení. A tak jsem ji odmítla. Překvapilo to úplně všechny.
Nečekejte, že pointou tohoto příběhu je, že jsem si díky tomu našla vysněnou práci a zbohatla. Tak život nefunguje. Důležité je něco jiného – udělala jsem rozhodnutí sama za sebe a cítila jsem, že je správné.
Možná si teď říkáte: „A co jako?“ Teď se zamyslete. Kolikrát za den děláte věci, které vás nebaví nebo byste je udělali jinak, ale přesto je uděláte jen proto, že máte pocit, že musíte, nebo protože to od vás někdo očekává? A právě v tom spočívá podstata.
Může se stát, že tak často hrajeme různé role a snažíme se naplnit očekávání ostatních, až úplně zapomeneme, kdo ve skutečnosti jsme.
Výsledkem je, že se dlouhodobě necítíme dobře, jsme frustrovaní a plní vzteku. Toto téma přitom nabízí dva možné přístupy – buď něco změnit, nebo to přijmout a nechat plynout. K tomu se ještě za chvíli vrátím.
Komfortní zóna je zároveň zóna kontroly
Komfortní zóna je místo, které dobře známe. Máme v něm všechno pod kontrolou a cítíme se bezpečně. Problém je v tom, že jde proti samotné podstatě života.
Život se neustále mění, plyne a proměňuje. A stejně tak i my.
Pokud se za každou cenu držíme své komfortní zóny, vytváříme odpor vůči životu i sami sobě. A právě tento odpor vede k již zmíněné frustraci, která se časem – pokud ji dlouhodobě přehlížíme – promění ve vnitřní bouři.
Kdysi jsem slyšela, že když se duše rodí do tohoto světa, sama si vybírá svůj osud i výzvy, kterými bude muset v hmotném světě projít. Pokud je to pravda, pak si všechny ty nepříjemné věci (ale i ty krásné) vytváříme buď proto, že jsou nezbytnou součástí našeho růstu, nebo proto, že klademe odpor přirozenému proudu života (což je následně vlastně to samé).
Můžeme se bát ztráty kontroly, bolestných zkušeností, opakování nepříjemných situací, výsměchu, kritiky, odmítnutí nebo opuštění. Jenže není strach z těchto věcí nakonec téměř stejný jako samotný prožitek? Jediný rozdíl je v tom, že místo intenzivní bolesti po krátkou dobu prožíváme její slabší podobu mnohem déle.
Je naprosto přirozené, že život není pořád jen krásný. Nepříjemné věci a problémy k němu prostě patří. Právě díky nim dokážeme více ocenit ty krásné chvíle a zároveň se stáváme silnějšími.
Často setrváváme v něčem, co se nám nelíbí jen proto, že se bojíme změny. Bojíme se, že to, co by mohlo přijít, by mohlo být ještě horší a náročnější. A tak si vlastně vybíráme menší zlo. Jenže pokud takto přemýšlíme, neuvědomujeme si, že tento strach je jen iluze.
Představte si například situaci, kdy někoho milujeme, ale z nějakého důvodu se od sebe musíme na čas vzdálit. Loučení může být natolik bolestivé, že se jeden z nich rozhodne toho druhého už nikdy nevidět. Myslí si, že bude lepší trpět o něco méně po mnoho let, než znovu prožít tu obrovskou bolest z odloučení. Ve skutečnosti tím ale svůj smutek jen prohlubuje a zároveň se připravuje o krásné chvíle i společné zážitky. A co víc, třeba si ani neuvědomuje, že se tímto rozhodnutím připravil o úplně jiné vyústění celé situace.
Pokud se necháváme ovládat strachem, žijeme sice v relativním bezpečí, ale náš život je jen nudná a nepříjemná rutina.
Vystoupení z komfortní zóny
Zjistila jsem, že vystupování z komfortní zóny je vlastně docela zábavná hra. A to je na tom to nejdůležitější – že je to zábavné.
Vystupovat z komfortní zóny znamená dělat věci jinak. Učinit rozhodnutí a pak mu také dostát. Nemá smysl se hned pouštět do velkých věcí a dělat převratné změny v životě. I když v některých případech je to potřeba.
Malé každodenní změny mají dlouhodobější efekt.
Představte si, že byste právě teď odjeli na cestu kolem světa a potom se vrátili zpátky do svého běžného života. Zpočátku se vám bude zdát, že je všechno jiné. Budete se cítit proměnění vašimi zážitky. Jenže po chvíli zjistíte, že se vlastně nic zásadního nezměnilo, a během několika dnů se znovu vrátíte ke svým známým vzorcům chování.
To stejné může nastat, pokud se rozhodnete o radikální změnu a přestěhujete se do jiné země. Na začátku bude všechno nové a zajímavé. Jenže čím déle tam budete, tím více si budete ovědomovat, že změna musí vždy přijít zevnitř – ne z venku.
Změna místa, lidí a podmínek funguje jen na chvíli. Znám dokonce lidi, kteří se neustále stěhují nebo mění pracovní místa. Z jejich “změny” se stala komfortní zóna.
Přítomný okamžik
Jakmile uděláme něco jinak, zcela přirozeně se ocitneme v přítomném okamžiku. Nebudeme používat autopilota, rutinní chování nebo myšlenkové smyčky. Jsme tady a teď.
Proto má smysl dělat více malých změn, než jednu velkou.
Z toho důvodu říkám, že se ráda toulám v přírodě. Ne proto, že by mě bavily túry. Je to proto, že když jsem na místě, které neznám, musím zapojit všechny smysly. Díky tomu přeruším tok myšlenek a věnuji se přesně tomu, co v ten daný okamžik dělám.
Takhle se jednoduše dostaneme do přítomného okamžiku. Uděláme něco jinak, rozhodneme se jinak, jdeme jinudy. Je to vlastně začátek individuace – zjišťujeme, kdo vlastně jsme, co se nám líbí, čemu se chceme vyhýbat, co nás naplňuje radostí, co nám vysává energii..
Postupně tak znovu objevujeme naši esenci.
Zatuchlá místa uvnitř nás
Vystoupení z komfortní zóny je v podstatě cokoli a jakákoli situace, ve které jednáme sami za sebe a zůstáváme věrní sami sobě. Zároveň je to svým způsobem překonávání sebe sama a překračování hranic, které jsme si sami vytvořili.
Nikdo jiný není zodpovědný za to, co cítíme, co si myslíme ani jak se rozhodneme jednat.
Někdy člověk řekne: „Kdybych měl všem říkat, co si o nich opravdu myslím, zůstal bych úplně sám. Všem bych jen řekl, ať jdou do háje.“ Když nad tím přemýšlím, vždycky si položím otázku: Je tohle opravdu autenticita? Nebo je to jen naučený obranný mechanismus, automatická reakce a něco, co ve skutečnosti vůbec nic neřeší?
Zkuste se na to podívat z jiného úhlu. Pokud mě někdo rozčiluje a já ho pošlu do háje, jak asi zareaguje? S největší pravděpodobností se naštve a oplatí mi to stejným způsobem. Tím si jen utvrdím svůj původní názor, že je to „idiot“ a že spolu prostě nevycházíme. Ve výsledku tak zůstávám přesně tam, kde jsem byla – ve své staré, zatuchlé komfortní zóně.
Kdybych ale k celé situaci přistoupila jinak, mohla bych otevřeně říct, co se mi nelíbí, co mě zranilo nebo rozčílilo a co bych si přála změnit. Právě to je vystoupení z komfortní zóny, protože reakce druhé strany může být různá. Může mi odpovědět: „Jsi přecitlivělá, zbytečně z toho děláš drama.“ Nebo mi ani neodpoví a přestane se se mnou bavit úplně.
A to platí i pro hezké věci, které bývá někdy ještě těžší vyslovit. Podstatné ale je, že bez ohledu na reakci druhého člověka jsem řekla to, co jsem potřebovala, a zůstala jsem věrná sama sobě. A právě proto už tolik nezáleží na tom, co si o tom bude myslet ten druhý.
To znamená, že jsem nezůstala ve své komfortní zóně ovládané strachem z odmítnutí, negativní reakce nebo nepřijetí. Místo toho jsem zůstala autentická sama k sobě.
Stejně jako ostatní nejsou zodpovědní za nás, tak nejsme ani my za ně a za jejich reakce.
Z vlastní zkušenosti mohu ale říct, že vyřešení podobných situací je často jen otázkou času. Někdy od sebe lidé potřebují na chvíli odejít, aby si všechno mohli v klidu zpracovat.
Napadá mě k tomu jedna analogie. Pokud máte chuť poslat někoho do háje, možná byste tam měli jít raději vy sami. Ve smyslu: „Potřebuji být chvíli sám a všechno si promyslet.“ A tím se vlastně vracíme na úplný začátek tohoto článku.
Nechte to plynout
Pokračováním tohoto procesu se přirozeně dostáváme k tomu, že začneme nechávat věci plynout, aniž bychom je potřebovali neustále kontrolovat.
Jak jsem psala na začátku – všechno se neustále mění a plyne dál. To znamená, že nic není trvalé. Pocit kontroly a předvídatelnosti je ve skutečnosti jen velká iluze.
Nechápejte mě ale špatně. Nechat věci plynout neznamená nechat se manipulovat ostatními nebo jen pasivně dělat to, co nám diktují okolnosti. Právě to by nás totiž přivedlo do stavu, kterému se říká temná noc duše. Znamená to prožívat přítomný okamžik, aniž bychom neustále přemýšleli nad tím, jak bychom se měli chovat nebo co přesně musíme udělat pro dosažení určitého výsledku. A také netrvat na tom, že se všechno musí odehrát přesně podle našich představ.
Kdyby si každý z nás mohl vytvořit dokonalý svět, ve kterém by se dělo jen to, co chce, byla by to vlastně jen obrovská komfortní zóna. A pravděpodobně i dost nudná. Člověk potřebuje výzvy i problémy, protože právě díky nim se rozvíjí a překonává své vlastní hranice.
Kdyby tomu tak nebylo, mohli bychom zůstat tam, odkud naše duše pochází. Nebyl by žádný důvod přicházet do hmotného světa.
Co nemohu změnit, nemusím řešit
Můžeme se naučit pouštět věci, které nám nepatří a nesouvisejí s naším životním posláním. To, co sama nemohu změnit, nemusím neustále řešit.
Často je jednodušší zabývat se tím, co se děje ve světě (a mnohdy ani nevíme, jestli je většina těch informací pravdivá), než dát do pořádku svůj vlastní život.
Někdo může namítnout: „Takže mám ignorovat války, hlad, utrpení nebo vykořisťování jen proto, že se mě to přímo netýká?“
Nemyslím tím, že bychom měli všechno přehlížet. Vždy můžeme vyjádřit svůj názor nebo změnit něco ve svém vlastním životě tak, abychom takové jednání nepodporovali. Například neodhazujeme odpadky do lesa, nenakupujeme na pochybných levných e-shopech, nepodněcujeme násilí ani zbytečné hádky, atp.
Důležité ale je, abychom tím netrávili každou volnou minutu svého života. Abychom neustále nesledovali videa, která v nás vyvolávají strach a vztek, nebo se nehádali s lidmi jen proto, abychom jim dokázali svou pravdu.
Místo toho, abychom svoji pozornost směřovali ven, obraťme ji zpět dovnitř. K nám samotným.
Začátek sebereflexe
Tím se vracíme k myšlence, že nemůžeme ovládat to, co se děje, ale pouze způsob, jakým to vnímáme. Právě to mám na mysli, když říkám „nechte věci plynout“. Nežijeme na tomto světě sami a všechno se netočí jen kolem nás. Vše musí dávat smysl jako celek – pro všechny, kterých se týkají. A to není jen tak.
Stejně tak není snadné přijmout, že někdo možná ve svém životě potřebuje utrpení nebo si potřebuje projít vlastními chybami. Vzpomeňte si ale opět na to, že každá duše si sama vybírá svoji osudovou linku.
Pokud si něco přejeme, je dobré dát této myšlence svobodu a nechat ji působit vlastním způsobem. Dovolit jí, aby se naplnila v té nejlepší podobě a ve chvíli, kdy nastane správný čas. Troufám si říct, že výsledek často mnohonásobně předčí naši omezenou představivost.
Smyslem není lpět na svých představách, přesvědčeních nebo na tom, co považujeme za jedinou správnou cestu. Místo toho dejme prostor přirozenému proudu života.
Namísto toho, abychom se snažili přimět ostatní jednat podle našich představ nebo za každou cenu dosáhnout určitého výsledku, můžeme na chvíli ustoupit a položit si otázku: Proč mi tato situace vlastně vadí? Co se za tím skrývá?
Ve většině případů je odpovědí strach. Strach ze ztráty kontroly, z opuštění, z odmítnutí nebo z neznáma. A když si to dokážeme přiznat, můžeme pokračovat dál a hledat skutečnou příčinu tohoto strachu.
Obvykle se stává, že odhalíme jednu vrstvu, jeden úhel pohledu, a hned se objeví další. A pak další. Čím déle před tímto procesem utíkáme, tím hlubší tato práce bývá. A také nepříjemnější. Právě proto zůstáváme v komfortní zóně tak dlouho.
Mně osobně se osvědčil ještě jeden přístup – sledovat, co se děje, se zvědavostí. Říct si: „Tak jsem zvědavá, co se stane dál… nebo jak se to nakonec vyřeší.“ V takovém postoji už není místo pro strach. Zůstává jen zvědavost a radost z objevování.
Tím, že začneme situace pozorovat z odstupu, vytváříme místo na sebereflexi. V momentě, kdy se necítíme ani jako soudci ani jako oběti, můžeme totiž sledovat své vlastní vnitřní procesy.
Po vypuštění přichází odpuštění
Další velice důležitá věc je odpuštění. Když se odpuštění bráníme, je to, jako bychom říkali: „Nechci se vzdát svého hněvu, protože se v něm vlastně cítím dobře.“ Je to pořád stejné známé, zatuchlé bahno komfortní zóny.
Připomíná mi to moje italské tety, když vyprávějí o ženě, která se kdysi velmi ošklivě zachovala k jejich matce. Konflikt tehdy skončil hádkou a málem i fyzickým napadením. Po mnoha letech jedna z tet tuto ženu znovu potkala a okamžitě se mezi nimi zvedla stejná vlna emocí jako tehdy.
Když jsem si celý příběh znovu vyslechla, zeptala jsem se jich: „Nenapadlo vás někdy, že už by možná nastal čas jí odpustit? Vždyť se to stalo před tolika lety…“
Jedna z tet se rozzlobila a odpověděla: „A co ostatní? Ti nám přece nikdy neodpustí!“
Smyslem odpuštění ale není schvalovat to, co se stalo, ani tvrdit, že to bylo v pořádku. Smyslem je dovolit sami sobě pustit hněv, pocit křivdy a říct si: „Už to v sobě nechci dál nosit.“
Zkuste si představit, že každá taková situace je uzavřená smlouva. Duše si předem domluví konflikt, ke kterému má dojít. To znamená, že když budete odpouštět, zaměřte se na tři roviny – odpusťte sami sobě, že jste tuto situaci sami vytvořili, odpusťte druhému, že hrál roli toho, kdo vám ublížil, a pak požádejte o odpuštění jeho, za to, že jste jej pro tuto lekci využili.
Zde se dostáváme k dalšímu paradoxu – tím, že si uvědomíme, že si i nepříjemné veci vytváříme sami a nedějí se nám třeba kvůli neštěstí, získáme pocit kontroly.
Zároveň se můžeme zamyslet nad tím, jak podobné situaci příště předejít. Každá špatná zkušenost je příležitostí uvědomit si, co je pro nás skutečně důležité a kde leží naše hranice, které už nikomu (ani sami sobě) nedovolíme překročit.
Když někomu nebo něčemu odevzdáme moc nad sebou, vzdáváme se vlastní síly. Protože lpět na pozici oběti je odevzdávání síly. Být ve své síle znamená být autentický a dokázat jasně vyjádřit své pocity v každé situaci.
To je motiv, který se v tomto článku také neustále opakuje.
Zapisování
Pokud pochybujete, že i ve svém utrpení můžete najít něco dobrého, zkuste si všechno napsat na papír. Vezměte do ruky tužku a pište pomalu, abyste měli čas procítit každé slovo. Ne proto, abyste něčeho dosáhli. Jen nechte své myšlenky volně plynout.
Když své myšlenky zapíšeme, můžeme vystoupit z nekonečného kruhu stále stejných úvah, které nikam nevedou. Jakmile něco přeneseme na papír, dokážeme překročit hranice svého dosavadního uvažování. Najednou začneme vidět nové souvislosti i nové cesty. Jako by všechno náhle začalo dávat smysl a my se na svůj život dokázali podívat z mnohem širší perspektivy.
Vnitřní klid
Vnitřní klid přichází ve chvíli, kdy porozumíme svým zraněním, životním lekcím a sladíme se se svou duší. To ale neznamená, že už nám tento stav vydrží navždy.
Je to celoživotní cesta. Vždy se objeví něco nového, co nás vyvede z rovnováhy nebo svede z cesty. Pokud ale známe svůj vlastní střed, nebude nám trvat dlouho, než se k němu vrátíme a znovu utišíme rozbouřené moře. Místo let to mohou být jen dny, nebo dokonce pouhé hodiny. Později vteřiny.
Kašlete na svého vnitřního soudce. Na ten hlas, který vám neustále připomíná vaše chyby. Mějte se rádi přesně takoví, jací jste. A stejně tak i ostatní.
Pak možná zjistíte, že váš život není břemenem, ale něčím krásným a magickým.
P.S. Pokud jste vnímaví čtenáři, jistě vám došlo, že celý ten článek je vlastně o tom, jak překonat své ego. Proto se tomuto říká temná noc duše, tedy smrt ega.
A kdybych jen věděla, že postupná (a opakovaná) smrt ega je jen začátek..
Navazující článek – Probuzení životní energie