Dědu z Anglie – tedy otce mého tchána – jsem poznala zhruba před deseti lety, když k nám přijel na dovolenou. Byl to typický anglický gentleman, který by bez dokonale oholené tváře nevyšel ani před dům.
Velkou část života prožil v Itálii. Po odchodu své manželky, tedy matky mého tchána, se odstěhoval zpět do rodné země a k nám už potom jezdil jen na dovolenou. Vždycky trval na tom, že chce chodit po restauracích, pít červené víno a vůbec si tak užívat la dolce vita.
Hned první den své návštěvy nás zaúkoloval: museli jsme koupit toustovač a pomerančovou marmeládu. Byl to muž zvyku, takže k snídani nejedl nic jiného než čerstvě opečené tousty s pomerančovou marmeládou.
Jednou ráno jsem si k němu přisedla a celkem přirozeně si také jeden namazala.
Vyděšeně se na mě podíval, ale nic neřekl.
Odpoledne pak trval na tom, že musíme do obchodu koupit další marmeládu, protože podle jeho slov „nebude mít dost“. Přitom po mně významně loupl očima.
Když o pár dní později odjel, zůstala nám doma jedna sklenice ze tří čtvrtin plná a druhá úplně plná.
A samozřejmě ji pak nikdo nejedl.
To bylo také naposledy, co chtěl být ubytovaný u nás doma. Při dalších návštěvách Itálie už trval na hotelu. Jeho obavy o zásoby marmelády to sice vyřešilo, ale jinak s tím byla spousta dalších problémů.
Své věci si totiž vždycky pečlivě hlídal. Někdy dokonce tak pečlivě, že je dokázal schovat i sám před sebou.
Jednou například obvinil mého manžela, že mu ukradl propisku. Podezření mělo svou logiku: můj manžel ji toho odpoledne použil k podpisu papíru, na kterém stálo, že mu děda daroval hodinky.
Samozřejmě ji děda později našel na nočním stolku.
Nejhůř na tom ale byly pokojské v hotelu. Nařčení z krádeže se stalo téměř pravidelnou součástí jeho pobytů. Když pak jednou udělal dramatickou scénu kvůli tomu, že mu pokojská údajně ukradla pyžamo, majitel hotelu mu oznámil, že by si přál, aby se příště ubytoval někde jinde.
Nejradši jsem ale měla jeho dárky.
Při první návštěvě přivezl jeden obrovský kufr, který obsahoval výhradně dárky pro nás.
Tedy „dárky“.
Byly to všechny možné věci, které mu doma překážely, ale zároveň mu bylo líto je vyhodit. Tak je dal nám.
V kufru byly košile velikosti XXL ještě v původním balení, obnošené bačkory, jemně nošené důchodky, příbory, povlečení a další poklady.
Když něco předával mně, obvykle k tomu připojil i vysvětlení.
„Tady máš ode mě přehoz na postel. Myslel jsem, že by se ti mohl hodit. Taky proto, že nám se nikomu nelíbí.“
Nebo:
„Tuhle sukni si šila sama moje žena. Tobě by mohla být. Šila si ji na sebe v období, kdy měla nadváhu, ale pak ji nikdy nenosila, protože se jí nelíbila.“
Den po jeho odjezdu jsem vždycky všechno odvezla na charitu.
Jenže tehdy jsem ještě netušila, že se těch věcí bude někdy zpětně domáhat.
Jednou přijel jen v pantoflích na suchý zip. Ptala jsem se ho, jestli má s sebou ještě nějaké boty, ale řekl, že se mu do kufru nevešly.
Když má člověk možnost vzít si na dovolenou pouze jeden pár bot, logicky si samozřejmě vybere tu nejuniverzálnější variantu.
Gumové pantofle na sucháče.
„Však mi můžeš dát moje boty, které jsem vám tu nechal,“ prohlásil potom.
Na chvíli jsem znejistěla.
Boty už totiž dávno sloužily někomu úplně jinému.
Rychle jsem změnila téma a snažila se ho přesvědčit, že půjdeme koupit nové. To ale odmítl. A tak strávil celý týden v pantoflích, které se postupně rozlepovaly a které při procházkách pravidelně ztrácel. Zvlášť zajímavá byla scéna, kdy se v nich snažil sejít z blátivého kopce, a jeho chodidla, v klasických podkolenkách, vyjížděla ven.
Muž zvyku.
Nevím, jestli za to mohla ta dávná epizoda s marmeládou, ale často jsem měla pocit, že mě úplně ignoruje. A to přesto, že jsem byla jediná, kdo mu pravidelně posílal klasické dopisy poštou – protože špatně slyšel.
Abych byla objektivní, musím říct, že používal naslouchátka.
Ta ovšem byla pravděpodobně nastavená na nejnižší možnou hlasitost. Anebo si je různě vypínal podle potřeby a podle toho, co se mu zrovna chtělo nebo nechtělo poslouchat.
Což mu vlastně nemůžu vyčítat.
Jednou takhle seděl u nás doma na gauči. Můj pes Eddie ho chvíli pozoroval a pak na něj zničehonic skočil.
„Sežral mi naslouchátka!“ začal děda křičet.
Následovala groteskní scéna, během které všichni běhali sem a tam, děda stále křičel a Eddie utíkal a vysmekával se každému, kdo se ho snažil chytit.
Přiznávám, že jsem nebyla schopná nijak zakročit, protože jsem dostala takový záchvat smíchu, že jsem přes slzy skoro neviděla.
Představovala jsem si totiž, že je Eddie opravdu sežral a já teď budu muset čekat, až z něj zase vyjdou.
Nakonec jsme naslouchátka našli pod gaučem.
Eddie má totiž jednu zvláštnost: nesnáší anomálie. Cokoliv, co někam nepatří. Třeba vykukující nitku nebo jiný podezřelý detail. Chvíli to dokáže tolerovat, ale dříve nebo později dojde k závěru, že nejlepší bude problém vykousnout a nastolit opět harmonii.
Naslouchátka byla pro Eddieho zkrátka anomálie.
S tím se nedá nic dělat.
Děda byl také notorický zapisovač. Měl šanony plné snad všeho, co si člověk může zapsat. I v dopisech mi velice konkrétně popisoval každodenní změny počasí od posledního dopisu, co jedl a jak si to připravil.
Jenže jednu věc tak nějak zapomněl zmínit.
Před pár dny měl pohřeb a my jsme ho sledovali prostřednictvím přímého přenosu. Měla jsem k dispozici italský překlad smuteční řeči a četla ho svému tchánovi.
V jednu chvíli jsem se zarazila.
Místo syn (můj tchán) – figlio – tam stálo nevlastní syn – figliastro.
Přešla jsem to s tím, že určitě udělali chybu v překladu.
I když jsem si říkala, že je to docela zvláštní chyba.
Jenže potom se nám do rukou dostala závěť, kterou psal sám děda.
A tam stálo to samé.
Rozhodli jsme se to neřešit. Zůstane to tak, jak to je.
Ale stejně si říkám: tak precizní muž, který si zapisoval počasí, jídelníček a pravděpodobně i stav zásob pomerančové marmelády – a zapomene zmínit něco tak zásadního?
Anebo to možná bylo jako s těmi naslouchátky.
Některé věci zkrátka slyšet nechtěl.
A o některých se rozhodl nemluvit..
