Když Ernest Hemingway v roce 1945 projížděl údolím Val Trebbia (pojmenovaným podle řeky Trebbia), údajně pronesl větu: „Dnes jsem projížděl nejkrásnějším údolím na světě.“
O tom, jestli to skutečně řekl, neexistují žádné dochované záznamy. Přesto se tomuto kraji dodnes přezdívá „Hemingwayovo údolí“. A já s tímto výrokem nemohu než souhlasit.
Val Trebbia spojuje Janov a Piacenzu. Cesta je poměrně zdlouhavá, protože vede nekonečnými serpentýnami. A během hezkého počasí, zvlášť o víkendech, se promění v motorkářskou trať. Co se motorkářům na zatáčkách tolik líbí, netuším. Ale to bude nejspíš tím, že jsem téhle vášni nikdy nepropadla 
.
Na tomto údolí mě nejvíc fascinuje jeho klid. Celá krajina je nádherná a zároveň je tu krásně patrný rozdíl mezi pobřežní Ligurií, pro kterou jsou typické skály a olivovníky, a vnitrozemím. Hluboké kaštanové a bukové lesy, opuštěné kamenné vesnice, staré polorozpadlé mosty, Apeniny tyčící se kolem a dole řeka Trebbia, která vytváří malé tůně ideální ke koupání.
To jsou ta jezírka, o kterých jsem psala minule. I když ta jsou i ve Val Fontanabuona a Val Bisagno (odkud jsou předchozí fotky).
Zdejší lesy jsou také proslulé mimořádnou úrodou hřibů. Chodí sem profesionální houbaři, kteří své úlovky prodávají restauracím. Pokud byste se sem někdy vydali na houby, pamatujte na jednu důležitou věc – potřebujete si koupit povolenku. Bez ní můžete narazit na lesní kontrolory, kteří vám napaří vysokou pokutu a houby zabaví.
Kdybyste tudy někdy projížděli, doporučuji dvě místa, kde se dobře najíst. Prvním je Montebruno a místní pekárna s tou nejlepší focacciou, jakou znám. Druhým je restaurace Osteria Beccaccia.
Beccaccia působí velmi nenápadně. Není to místo, u kterého byste zastavili jen proto, že jedete kolem. Nenechte se ale zmást. I když…uvnitř to vypadá snad ještě divočeji než zvenku – stěny mají doslova vytapetované vším, co souvisí s fotbalovým klubem Genoa .
Jejich kuchyně je ale natolik vyhlášená, že sem jezdí i významní lidé z Janova. Pokud chcete zažít opravdu autentickou ligurskou kuchyni, tohle je to pravé místo.
Mimochodem, v Ligurii často jako přílohu dostanete takzvaný „smažený mix“ – směs smažené zeleniny a mořských plodů. V některých restauracích v něm ale najdete i smažené kostky, které jsou buď z vanilkového pudinku (ano, opravdu pudink v trojobalu), nebo z ovčího mozku. Takže já si raději velmi pečlivě vybírám jen to, co je na první pohled lilek nebo cuketa. 
Jsou tu také dvě vesnice, které mě baví svými názvy.
První se jmenuje Donderi. V ligurštině mi připomíná větu „Kde jsi byl?“. Představuji si jak někdo odešel třeba do práce a neukázal se měsíc. V horách jsou vzdálenosti velké a vždy existovalo riziko, že se člověk někde ztratí. A možná se to stávalo tak často, až se z toho stal místní folklór.
Druhou vesnicí je Barbagelata, což v překladu znamená „Zmrzlé vousy“. Ideální místo na léto – ne že by tam bylo něco zajímavého, ale hezky tam fouká.
A teď zpátky k jezírkům.
Včera jsem se tam byla projet a našla přesně to místo, které jsem hledala.
Vede k němu nenápadná silnice, úzká jako chodník a tak strmá, že se celou cestu modlíte, abyste v protisměru nepotkali traktor.
Jezírka i malé pláže jsou ale hned u cesty a je jich tam několik, takže se dá pokračovat dál. Voda je průzračná a na některých místech dost hluboká i na plavání. A ten klid!
Eddie místo okamžitě schválil. Dokonce tam našel lebku srnce, takže měl všechno, co si ten den přál.
Kde přesně to místo je, vám samozřejmě neřeknu. Jestli se ale někdy vydáte koupat do Val Trebbia, Montebruno je skvělý výchozí bod.
A plavky s sebou mít ani nemusíte.
Stejně je tam skoro nikdo nenosí.
