Překladatel jako umělec
Svoji knihu Semínek bych ráda přeložila do italštiny a angličtiny. Zatím ještě zvažuji, jestli se vydám klasickou cestou přes nakladatelství, nebo zvolím samonáklad prostřednictvím Amazon KDP.
Když jsem se o svých plánech bavila s lidmi, dostala jsem jednu zajímavou radu:
„Měla bys to přeložit do mandarínštiny! Číňanů je přece nejvíc!“
„To je sice pravda, ale kde seženu překladatele? Do angličtiny a italštiny si knihu můžu přeložit sama a u některých dalších jazyků bych si překlad alespoň do určité míry dokázala zkontrolovat. Ale mandarínština?“
„No tak zajdi do nějaké čínské restaurace v Janově a někomu to tam dej, ať ti to přeloží!“
Ok! 😀
Překlad knihy, ať už jde o jakýkoliv žánr, je sám o sobě uměním. A překladatel není automaticky každý, kdo ovládá dva jazyky.
Přeložit knihu je totiž skoro jako ji napsat znovu. Jen s tím rozdílem, že překladatel nemá úplnou tvůrčí svobodu. Musí respektovat autorův styl, zachytit jeho způsob vyjadřování a přenést do jiného jazyka nejen samotný význam slov, ale také jemné nuance, atmosféru, rytmus a emoce.
A to všechno tak, aby výsledný text působil naprosto přirozeně. Aby čtenář neměl pocit, že čte překlad, ale příběh, který byl v jeho jazyce odjakživa doma.
Někdy to znamená, že doslovný překlad vůbec není tím nejvěrnějším. Slovní hříčka, která dokonale funguje v angličtině, může v češtině ztratit veškerý smysl. Humor, který rozesměje italského čtenáře, může českého nechat naprosto chladným. A některé výrazy s sebou nesou kulturní souvislosti, které se do jiného jazyka jednoduše nevejdou.
Překladatel tak musí neustále hledat rovnováhu mezi věrností originálu a přirozeností cílového jazyka. Někdy musí být nesmírně vynalézavý, aby dokázal zachovat přesně to, co chtěl autor sdělit.
A právě v tom podle mě spočívá jeho umění.
Harry Potter jako příklad
Krásným příkladem je pro mě sága Harryho Pottera.
Poprvé jsem ji četla přibližně v deseti letech. Teď jsem se k ní po mnoha letech vrátila, tentokrát ale v italštině.
A musím říct, že to byl docela zvláštní zážitek.
Překladatelská práce, kterou pro českou verzi odvedli bratři Medkovi, je podle mě naprosto neuvěřitelná. Osobně si myslím, že měla významný podíl i na tom, jak si Harry Potter získal české čtenáře.
Dokázali respektovat původní dílo a zároveň ho přizpůsobit češtině tak, že v ní působí naprosto přirozeně.
Nejde přitom jen o samotný text. Stačí se podívat na názvy kouzelnických míst, kolejí, předmětů nebo postav. Mnohé z nich nejsou pouhými překlady, ale skutečně tvůrčími řešeními, která zachovávají atmosféru původního světa a zároveň dávají smysl českému čtenáři.
Bradavice, Nebelvír, Mrzimor, Havraspár, Zmijozel…
Ta slova mají vlastní charakter. Nesou v sobě něco z původního významu, ale zároveň dokonale zapadají do českého jazyka.
A teď si představte, že bychom místo Bradavic chodili do Hogwarts. Že by se studenti rozdělovali do Gryffindoru, Hufflepuffu, Ravenclawu a Slytherinu.
Samozřejmě bychom si na to zvykli. Ale byl by náš čtenářský zážitek stejný?
Italská verze na mě působí úplně jinak.
Při čtení mám místy pocit, jako by si překladatelé u některých výrazů řekli: „Tohle nevíme, jak přeložit, tak to prostě necháme v originále. Vždyť jsou to jen názvy!“
Výsledkem je pro mě zvláštní směs italštiny a angličtiny, která podle mě není moc vhodná pro děti. A přestože i italský překlad obsahuje vlastní tvůrčí řešení a některé názvy se v průběhu jednotlivých vydání měnily, celkově mi jeho jazyková podoba nesedí tolik jako ta česká.
Neznamená to, že musí být všechno za každou cenu přeloženo. Někdy je zachování původního názvu tou nejlepší volbou. Jenže i to je rozhodnutí, které by mělo mít svůj důvod a fungovat v kontextu celého díla.
Právě na tom je krásně vidět, jak velký vliv může mít překladatel na náš vztah ke knize.
Dva lidé mohou číst stejný příběh, ale díky odlišným překladům ho prožívat úplně jinak.
A to mě přivádí zpátky k mému Semínkovi.
Přestože angličtinu a italštinu ovládám a mohu si knihu přeložit sama, neznamená to, že bude práce jednoduchá. Naopak. Budu muset znovu promyslet každou slovní hříčku, každý dialog i každé jméno, které jsem postavám dala.
Protože nechci jen převést česká slova do jiného jazyka. Chci, aby si Semínek zachoval svoji osobnost, humor a atmosféru. Aby dokázal oslovit italského nebo anglického čtenáře stejně přirozeně jako toho českého.
Dobrým příkladem je “krásná a okrasná zahrada” – v knize Semínek přemýšlí nad tím, jestli je to to samé – a není. V italštině i angličtině jsou to dvě odlišná slova “giardino bellissimo vs giardino ornamentale (IT) a beautiful garden vs ornamental garden (AJ).”
To samé názvy jednotlivých postav. Ze zvědavosti jsem se zkusila různě ptát Italů, jak by přeložili jména vlašských ořechů – Vlašan a Vlastič. V italštině se řekne vlašský ořech “noce” (čti nóče).
Odpověď:”Já nevim..třeba Giuseppe?”
Já: ”Ne..jméno musí být přímo odvozené od slova noce.”
“Mmmm…Giuseppe Noce?”
…
😀
Překladatel si také musí dávat pozor na různá urážlivá slova, kulturní odlišnosti, značky, apod. U Semínka je to v tomto ohledu jednoduché, nicméně i zde mám jeden malý příklad.
Semínko lichořeřišnice jsem pojmenovala Lichna. V Angličtině se tato rostlina nazývá nasturtium. Napadlo mě tedy jméno Nasty. Jenže nasty v aj znamená “nepříjemný, sprostý”. Což se samozřejmě k moudré a vševědoucí Lichně vůbec nehodí.
A kdybych nechala jména v původní podobě? Tak to bude v textu rušit..
Jak byste to přeložili vy? Co vás napadá? :-).
P.S. Původně jsem chtěla k tomuto příspěvku ještě přidat ukázku různých stylů překladu jednoho souvětí v knize 1984 od O. Orwella..ale nechám si to na příště…:-)
