Někdy nás neviditelné větry zanesou tak daleko, že jen těžko hledáme cestu zpátky. A možná, že žádná cesta zpět ani neexistuje. Možná je potřeba přijmout, že jsme na cestě, která neustále pokračuje. Změna je nevyhnutelná a nemůžeme očekávat, že budeme jednou šťastní a tak nám to navždy vydrží. Stejně tak nemá smysl čekat, až budeme šťastní, a do té doby jen přežívat. Problém nastává ve chvíli, kdy ztratíme pevnou ruku na kormidle své lodi a necháme se unášet proudem tak daleko, až se ocitneme uprostřed bouře, ze které je těžké najít cestu ven. O čem vlastně píšu? Přesně takhle jsem se cítila před rokem (a vlastně mnohokrát během celého roku).…