Na léto mám velice ambiciózní plány. Jeden z nich, je najít místo, kde se budeme moct koupat s mojí dcerou a se psem – v přírodě a bez lidí.
Žijeme sice blízko moře – vzdušnou čarou je to 6 km, po silnici zhruba 50 
. Takže pořád relativně blízko, ale v Ligurii jsou pláže malé anebo velice zalidněné. A i když třeba v Chiavari existuje pláž, kam mohou psi, s Edou je to i tak praktické nemožné. Chce si hrát, divoce běhá, skáče lidem přes hlavy, krade míče, oblizuje dětem obličeje…Dokážete si představit, jaký relax to je.
Zvlášť když mezi tím moje dcera skáče do vln a odmítá vylézt z moře, dokud nepadá únavou. Takže nejhorší část je potom dostat se z pláže k autu. Po cestě totiž vždy vidí nějaké hřiště, na které nutně musí, ačkoliv sotva chodí a zavírají se jí oči. Následuje tantrum, kdy se vždycky dozvím nějakou “novinku” o mně. Třeba, že jsem “královna, která vše rozhoduje a nezajímá ji, co chtějí ostatní” .
Škodolibě musím přiznat, že když potkáme jiné rodiče, kteří zrovna ztratí nervy (anebo je nikdy neměli), vždy na to Marlen upozorňuji. A tajně doufám, že si na to při dalším “výbuchu” vzpomene.
Zpátky k jezírkům. Z výše uvedených důvodů preferuji jet k řece. Řeky, které tu máme ale nejsou takové jako v Česku. Tady připomínají spíš takové širší potoky..ale na mnoha místech se formují jezírka. I tak velká, že se tam dá v pohodě plavat.
A jsou to úžasná místa mezi skalami, obklopené lesem. Řeka je plná ryb a raků, a kolem létají motýli a vážky. Žádné lodě, loďky, proud a víry. Jenže existuje jen pár míst, která jsou lehce dostupná. A to znamená jediné – že o tom vědí další lidé. O víkendu a přes prázdniny se pláže u jezírek promění v jednu velkou reggaeton párty. Jihoameričani tam navozí lednice s “cervezou” a celý den grilují.
Na jiných místech, kam nejezdí Peruánci, se zase scházejí nudisti.
A ještě k tomu, každý z nich má většinou s sebou smečku psů. Ne jednoho, ale aspoň 10. Z toho každý pes je jiné plemeno a žádný z nich si nechce hrát s Eddiem. Eda je rozený dobrák, ale jestli je něco, co dokáže jemu způsobit tantrum, tak je to to, když ho někdo odmítá.
Takže se děje to samé, co na pláži u moře. Marlen skáče mezi ryby a odmítá vylézt z vody, dokud se celá nezbarví do modra (voda v řece je studená, protože teče z nedalekých hor). Eda divoce běhá, skáče přes naháče a krade jim míče. Do toho se snaží vetřít mezi smečku postarších nevrlých psů. Takže pak naháči pobíhají a snaží se polapit své psy, já jim vracím prokouslé míče a doufám, že Marlen bude brzo zima.
Marlen samozřejmě vždy nahlas komentuje vše co vidí. Takže naháče. A já tajně doufám, že jsme se omylem nedostali na nějakou předem domluvenou swingers party.
No, takže tenhle rok mám úmyslu najít úplně nové místo. O kterém nikdo neví, kam se dojde během pár minut ze silnice (i kdybych s sebou měla vzít zahradní nůžky a cestu si prostříhat), a kde jsou jezírka s hlubokou vodou. Velice ambiciózní.
P.S. Na fotkách nenajdete naháče, protože ti se nezdržují ve stínu…:-) Dokonce to vypadá, že je tam klid, že? Zdání klame..
