Před rokem touhle dobou (květen) jsme se s mojí dcerou procházely po Sestri Levante. Stejně tak jako teď se tam konal mezinárodní knižní festival Andersen, který je věnovaný pohádkám, vyprávění příběhů pro děti, fantazii a divadlu.
Říkala jsem si, jak by bylo hezké tam jednou přebírat cenu. A to se tenhle rok stalo. Nepřebírala jsem ji ale já, ale moje dcera.
Každý rok v našem údolí vzniká kniha pohádek, do které přispívají školy a školky z celé oblasti. Děti společně vymyslí a napíší pohádku a ta se potom dostane do knihy. A tahle pohádka, kterou napsaly nejstarší děti z naší školky, vyhrála první místo a tím pádem mezinárodní ocenění Premio Andersen.
Nebudu vám říkat jak velkou míru sebeovládání mě to stálo, abych nezačala slzet, když si děti cenu přebíraly. Obecně nejsem zrovna nějaká milovnice ceremonií a cen, ale asi tím, že sama píšu, tak jsem si to brala nadmíru osobně 
.
Myslím, že většina dětí nevěděla ani proč stojí na pódiu a už vůbec je nezajímalo nějaké ocenění. Ale my dospělí vidíme věci trochu jinak.
Marlen jen čekala na to, až ze sebe bude moct dramaticky strhnout šaty a skočit do moře (přesně tak se to stalo) – o to lepší, že tam s sebou měla své kamarády. Takže první koupání v moři, a také první spálení do barvy lilku, máme za sebou .
Připomnělo mi to celé ale jednu věc. Někdy vyslovíme přání a pak směřujeme k jeho naplnění. Co když je to ale naopak? Co když to, že pocítíme přání nebo touhu něčeho, je jen potvrzení toho, že tato “věc” je již součátí naší osudové linky?
Říká se, že duše si před vtělením sama vybírá svůj osud. Všechny strasti, zkoušky, setkání..a samozřejmě i to hezké. A naplnění osudu je pak řízeno srdcem, nikoliv rozumem. S tím se, mimochodem, setkáváme ve všech klasických pohádkách.
Cesta srdce je nepředvídatelná, bláznivá a často společensky rozporuplná. Ale je pravdivá.
Má tedy smysl vytvářet odpor vůči něčemu, co už je rozhodnuté a předem dané? A můžeme tomu říkat jak chceme – krize středního věku, krize identity, temná noc duše..je to všechno v podstatě to samé. Čím více odporujeme srdci, tím je “krize” horší. Proč? Protože naše duše má v plánu něco jiného a tímhle nás vrací zpátky. Abychom si znovu vzpomněli.
Zkuste se zamyslet.
Je něco, co se vám neustále připomíná? Přání z dětství, vášeň a nadšení pro něco, touha být na nějakém místě…A teď si představte, že to nejsou jen obyčejné fantazie, sloužící k úniku z rutiny povinností, ale indicie vaší duše. Jako malé vzkazy, které vám mají pomoci najít cestu k nečemu, co bylo (a je) vždycky vaší součástí.
Jak to souvisí s tím oceněním? Přece tak, jak jsem psala na začátku. Před rokem jsem se procházela po Sestri Levante a představovala si, jaké by bylo jednou přebírat cenu na Andersenově festivalu…
