Moje tchyně je kapitola sama o sobě. Představte si někoho, kdo neustále mluví… a hodně nahlas. Myslím, že neexistuje půl minuty reálného času, kdy by něco neřekla.
Někdy ji slyším už z dálky – třeba když se vracím z lesa. Zní to, jako by vedla živou debatu alespoň se třemi dalšími lidmi. Ve skutečnosti je ale sama. Sama si oponuje, sama si odpovídá, někdy se i pohádá… a často si nakonec dá za pravdu.
Jednou jsem jí k Vánocům koupila knihu s názvem Nemám vždycky pravdu. Podle mě ji ale nikdy nečetla.
Díky ní jsem se ale naučila italsky. Nejenže pořád mluví, ale navíc neustále opakuje stejné příběhy. Posloucháním těch samých historek jsem postupně zjišťovala, že rozumím čím dál víc – a některé z nich mi začaly dávat smysl. Některé ani po letech ne.
Nevýhodou bylo, že často mluví dost sprostě. A to někdy úplně bez kontextu. Jazyk se člověk běžně učí tak, že opakuje to, co slyší… takže se mi občas stalo, že jsem někoho chtěla pochválit a místo toho jsem mu řekla něco ve stylu, že je „neschopný idiot“, protože jsem to od ní slýchala docela často.
Podle výrazu ve tváři dotyčného („Proč mi nadává a ještě se u toho usmívá?“) jsem pak pochopila, že jsem asi řekla něco špatně.
Upřímně – stává se mi to i po deseti letech. Nikdy si nejsem úplně jistá, jestli lidé nechápou můj sarkastický humor, nebo jestli jsem prostě řekla něco nesmyslného. Je pravda, že u některých slov přesně nevím, co znamenají, a používám je úplně nahodile.
Když k nám tchyně s tchánem přijedou na návštěvu, slyším ji už z parkoviště, jak pokaždé křičí to samé:
„Neschopný idiot! Nikdy mě neposlouchá! Řekla jsem mu, jak má zaparkovat, a on si stejně zaparkuje po svém! Počkej, až si zase někde zapomeneš hůl! A zapal si cigaretu, ať se zase dusíš!“
Tchán většinou reaguje mlčením, které po chvíli vygraduje v řev:
„Okamžitě s tím přestaň, nebo tě tou holí přetáhnu!“
Někdy je pozoruji z terasy a připadá mi to jako sledovat grotesku.
Jednou se to povedlo obzvlášť. Tchyně chtěla jet svým malým autem – starým Fiatem 500. Když měli odjet, tchán se rozhodl, že bude sedět vzadu. Sklopil přední sedadlo a skočil dovnitř něco jako šipku.
Jenže má asi 120 kilo a není zrovna flexibilní. Takže zůstal zaklíněný – napůl uvnitř a napůl venku.
Začal nadávat a v podstatě proklínal den, kdy se se svou manželkou seznámil. Tchyně na to reagovala klasickým „neschopný idiot“ a „zase jsi mě neposlechl!“ a přidala ještě několik výhružek typu „počkej, já tě srovnám do latě… místo večeře tě přetáhnu polenem!“
Nakonec se ho podařilo vyprostit. Dodnes ale lituji, že jsem u sebe neměla telefon – stejně jako tehdy, když na tom samém místě souseda Bruna napadl mini kozel.
Z toho je asi jasné, že moje tchyně je také dost emotivní člověk. Není úplně dobrý nápad chodit s ní na veřejná místa. Stačí opravdu málo – a dokáže seřvat a poslat do háje úplně kohokoliv. Je jedno, jestli je to kněz, pokladní v obchodě nebo primátor. Podle jejího úsudku každý dostane to, co si zaslouží.
Stačí také málo k tomu, aby někoho prohlásila „za mrtvého“. To znamená, že řekl něco, s čím ona nesouhlasí, třeba opakovaně, a tak se rozhodne, že už se s ním nikdy nebude bavit ani ho zdravit.
Většinou se snažím tyhle její dramatické závěry trochu mírnit. Někdy ji dokonce přemluvím, abychom s dotyčným zašly na kafe nebo ho pozvaly k nám. Stejně mi ale pak polohlasem (překvapivě) řekne:
„Stejně je pro mě mrtvý.“
Podle mě se minula povoláním. Viděla bych ji v rádiu, kde by vedla noční pořady o čemkoliv. Mohla by mluvit bez přerušení a dělat společnost osamělým kamioňákům.
Místo toho ale pracuje jako asistentka jedné schizofreničky – o té ještě někdy napíšu.
Aby to ale nevypadalo, že proti ní něco mám… musím říct, že oproti jiným italským tchyním je vlastně docela klidná.
Jiné italské tchyně totiž fungují jako skutečné hlavy rodiny. Řídí úplně všechno – od toho, kdy se má počít dítě, jak se bude jmenovat, jaký nábytek se koupí, kdo kde bude pracovat… až po to, co má kdo kdy dělat.
A to by u mě neprošlo.
Navíc oceňuji jeji upřímnost, smysl pro spravedlnost a otevřenost. Není to něco, s čím se člověk běžně setkává. A i přesto, že je někdy mírně šílená, tak by se rozdala pro ostatní. Takže stejně tu hůl nakonec tchánovi najde ( i když u toho bude nadávat), a pak mu koupí sirup proti kašli..
…pokračování příště.
P.S. Kdyby věděla, že o ní píšu, tak mě nejspíš přestane zdravit…. A ten obrázek by tomu vůbec nepomohl 
