Je jen několik málo snů, které si pamatujeme po celý život. Je to proto, že pro nás daný sen měl hlubší smysl nebo byl natolik zajímavý, že nám prostě utkvěl v paměti.
Pro mě je to sen o mém kocourovi.
Předtím než tento sen popíšu, tak je potřeba abych přiblížila co mu předcházelo v reálném životě.
Ještě když jsem bydlela v malém italském městečku, nalezli jsme jednou u popelnic strádající kočku. Vzali jsme jí domů, poskytli jí péči, a jí se za pár měsíců narodila koťata.
Dvě kočky a jeden kocour. Kocourovi jsem dala jméno Rufy.
Měla jsem je všechny ráda, ale Rufyho jsem měla úplně nejradši. Líbila se mi jeho povaha – byl to odvážný dobrodruh, který mě každé ráno vesele vítal.
Později jsme se přestěhovali do hor, kde žijeme dodnes.
Jednoho rána jsem jako vždy očekávala, že mě Rufy přivítá, ale stalo se něco jiného. Jeho sestry vystřelily z pokoje, ale on zůstal ležet na posteli v pokoji pro hosty. Díval se na mě vážným pohledem..a pak se pomalu zvedl a šel ven.
Pár hodin na to jsem něco dělala v domě a najednou slyším z venku křik. Šla jsem se podívat z terasy a dole stál soused a říká:”Vy máte bílou kočku?”
Pak vidím auto a u něho další sousedku, která brečí a říká něco o tom, že ho neviděla.
Běžela jsem dolů a doufala, že se nestalo to, co jsem si myslela. Ale bylo to přesně to.
Sousedka přejela Rufyho autem. Vzali jsme ho okamžitě k veterináři – celou dobu jsem se modlila, aby se to nějak vyřešilo. Nevěřila jsem tomu, že by to nemělo mít dobrý konec. Ale veterinář jen konstatoval, že míra zranění vylučuje možnost uzdravení a nakonec ho uspal.
Cestou domů jsem ho držela v náručí a přišlo mi, že jen spí. Tak nějak mi ta iluze přišla lepší než fakt toho, co se stalo. O to horší potom bylo ho pohřbít.
Na celé téhle skutečnosti bylo zajímavé to, že to bylo moje první přímé setkání se smrtí. Protože do té doby se děla vždy “někde jinde” – v nemocnici, za zavřenými dvěřmi..nebo to byla jen informace.
Teď jsem ale držela svého milovaného Rufyho v náručí, bez života. A cítila jsem absolutní bezmocnost a nespravedlnost, že jsem to nemohla nějak napravit nebo zvrátit.
Tu samou noc si jeho sestry přišly lehnout ke mně – na můj hrudník, což je věc, kterou nikdy předtím ani potom neudělaly.
Asi nemusím popisovat, jak jsem se cítila následující dny – dokážete si to představit. Třetí noc se mi zdál sen, který mě úplně uklidnil. Proto si ho vybavuji naprosto přesně, i když už uběhlo mnoho let.
Sen
Byla jsem v zahradě a odněkud ke mně přišel Rufy. Byl celý zablácený a zakrvácený. Měla jsem obrovskou radost, že ho vidím.
Řekla jsem mu:”Rufy! Jsem tak šťastná, že ses vrátil!”
On se na mě díval vážně a řekl:”Přišel jsem jen proto, abych ti řekl, ať mě necháš jít.”
“Ale já nechci, abys šel…”, odpověděla jsem.
“Já se tě na to neptám. Říkám ti, že to musíš udělat.”
Na moji další reakci nečekal a šel směrem k černému kocourovi, který na něj čekal vedle živého plotu. Následně za ním oba zmizeli.
V tu chvíli jsem se začala smát.
Přišlo mi srandovní, že lidé mají jako pomocníky při převodu na “druhou stranu” své blízké a on měl černého kocoura. Přemýšlela jsem, jestli se v reálném životě znali – Rufy byl dost kamarádský, takže to bylo možné.
Pak se sen proměnil.
Byla jsem v místnosti. Nebo možná lépe řečeno “někde”, protože ačkoliv ten prostor vypadal ohraničený, ve skutečnosti tam nebyly žádné stěny.
Cítila jsem se tam nesmírně dobře. Dalo by se to popsat jako taková směs radosti, lásky a klidu.
Se mnou tam byli další bytosti. Pochopila jsem, že to jsou archandělé a můj strážný anděl (zde musím připomenout, že nejsem nábožensky založený člověk a pojmy jako “andělé” mě nijak zvlášt nezajímají).
Celou dobu jsme se smáli a myslím, že jsem se nikdy necítila tak dobře, jako s nimi.
Můj strážný anděl mě vyzval, abych se s ním podívala na obrazovku starého televizoru. Promítal mi situace z mojí minulosti, kdy mi hrozilo nebezpečí a on mi pomohl. Většinu z těch věcí jsem si už ani nepamatovala. Byly to ale velice reálné obrazy – třeba když jsem se někdy v noci, ještě v Praze, vracela pěšky domů.
A tam sen skončil.
Čtvrtý den od Rufyho smrti jsem se už cítila dobře. Smířená a klidná.
Malý princ jako metafora duše
Vzpomněla jsem si na Malého prince.
Když se Malý princ rozhodne vrátit na svoji planetu, požádá hada, aby ho uštknul. Je to proto, že jeho fyzické tělo je težké a nemůže ho vzít s sebou.
A Malý princ také jasně řekne pilotovi, aby tam v tu dobu nechodil, protože to bude vypadat, že trpí.
Vybavujete si tu pasáž? Duše se vrací domů, fyzická hmota musí zůstat, protože se váže k zemi.
Někdo říká, že důvodem toho, proč se duše vtělují na naši planetu je právě tento – že je to jediné místo, kde může duše existovat v hmotném těle.
A když je její čas pobytu zde u konce (završí se osud), najde způsob, jak se vrátit domů.
Stejně tak jako Malý princ nebyl náhodně zabit zlým hadem. Použil vědomě – a po domluvě – jeho jed jako nástroj k přechodu.
Pokud se na to budeme dívat z čistě duchovního hlediska, tak je to jako nahlížet na celou záležitost opačně. Tedy ne – něco se stalo a následovala fyzická smrt, ale čas duše vypršel a proto se stalo něco, co ukončilo fyzický život. Ne však “život” duše, protože ta je nesmrtelná.
Tohle uvědomění možná samotnou bolest ze ztráty milovaného nijak nezmenšuje, ale alespoň dává určitou míru útěchy.
Když se vrátím zpět k tomu snu – druhá část je zajímavá v tom, že tato “zkušenost” je ve stejné nebo podobné formě popisována mnoha lidmi, kteří prošli klinickou smrtí a pak se vrátili do svého fyzického těla – tedy byli oživeni.
Všichni do jednoho popisovali toto místo jako nádherné a rozhodně se nechtěli vracet zpět na zem. Nicméně, jejich “mise” – tedy cesta, kterou si duše při vtělení vybrala, ještě nebyla dokončená, a proto byli nuceni se probudit.
Někdo popisoval, že viděl televizor (jako já), někdo jiný procházel odlišnou zkušeností, která byla zrovna pro něj a jeho vnímání života důležitá.
Vědomá spolu-práce se sny
Jestliže jsou naše duše nesmrtelné, znamená to, že se naše duchovní spojení s ostatními přechodem nenaruší.
Sen, který se mi zdál, jsem sama vědomě nevyvolala, nicméně si myslím, že je možné tak učinit. A mnohokrát se mi to podařilo v jiných případech.
Použít noční sen k navázání komunikace s další duší je mnohem jednodušší než stejná komunikace v bdělém stavu. Bdělém stavu, ale změněném stavu vědomí nebo hluboké koncentraci.
Obvykle to dělám tak, že si lehnu a medituji – někdy s hudbou, někdy bez, a většinou provádím také reiki. Nicméně reiki je spíš taková věc navíc. Cílem je, aby se zklidnil nervový systém a zpomalil tok myšlenek. Myšlenky se nesnažím umlčet, ale spíše je pozoruji. A pokud se zatoulají někam, kde se mi to nelíbí, tak je zastavím a vrátím se tam, kam chci já.
Pak se naladím na svůj záměr – v tomto případě tedy komunikaci s duší někoho, nebo požadavek na zprávu/vzkaz od něho. Požádám o to co chci a prociťuji také emoce s tím spojené – v případě zármutku jsou emoce velmi silné, což znamená také větší energetickou sílu, která pomáhá dosažení výsledku.
A pak to nechám být. Je důležité nelpět na výsledku.
Může se stát, že nás dotyčný navštíví ve snu hned první noc a podá nám zprávu. Nebo se tak stane až za pár dní. Někdy může zpráva přijít i během denní meditace nebo jako vize.
Věřte ale, že dřív nebo později se objeví.
Dle mé zkušenosti, nejen s kocourem, je tento způsob komunikace mnohem účinnější než jakákoliv slova útěchy.
V článku o výkladu snů zmiňuji, že se mi také stalo, že se ve snu objevil hlas, který mi řekl, že ještě nenastal čas, abych něco věděla. To se také může stát. Anebo odpověď přijde odjinud – třeba uslyšíme “náhodnou” konverzaci, která ponese pro nás speciální význam.
Důležité je to, že vytvoříme vědomý záměr a poskytneme mu energii.
