Po celé Ligurii můžete v lesích narazit na opuštěné domy nebo dokonce celé vesnice. Dnes z nich většinou zůstaly jen kamenné zdi, některé stavby si ale stále zachovaly i okna, dveře a části střech.
Co se stalo s jejich obyvateli? A proč se těmto místům říká vesnice duchů?
V lesích nedaleko mého domu jich najdete hned několik. Nejzajímavější na nich je, že se nedochovaly žádné historické záznamy, které by spolehlivě dokládaly názvy vesnic, informace o jejich obyvatelích nebo důvody, proč tato místa opustili.
Co dnes víme, je, že se nacházejí na někdejších kupeckých stezkách. Kupci přicházeli z vnitrozemí i od pobřeží. Předpokládá se, že místním prodávali olivový olej a sůl, zatímco od nich nakupovali nebo směňovali maso a sýry.
Všechny tyto vesnice – mluvím stále o těch v našem lese – jsou propojeny kamennými stezkami, které lemují precizně postavené zdi (ty jsem nevyfotila).
Technika, která přetrvala staletí
Technika používaná při stavbě domů a zdí se nazývá technika suchého kamene. To znamená, že se při stavbě nepoužívala žádná pojiva a zdi vznikaly pouze důmyslným vrstvením kamenů na sebe.
Dnes už je jen velmi málo lidí, kteří tuto techniku ovládají. Spočívá v ručním opracovávání břidlicových kamenů a jejich skládání tak, aby vznikla mimořádně pevná a stabilní zeď, která může odolávat po staletí.
Když se podíváte na fotografie níže, je fascinující, jak rovné a přesné tyto stavby jsou. K jejich zřícení přispěly především popadané stromy. Nebýt jich, mnohé stavby by se zcela pravděpodobně dochovaly v téměř nedotčené podobě.
Také střešní tašky byly vyrobeny z břidlice, nalámané na tenké, ploché kusy. Vzhledem k tomu, že zdejší lesy jsou převážně listnaté, používalo se na výrobu trámů, dveří a oken kaštanové dřevo. A jak si můžete všimnout, původní nosné trámy jsou na některých místech stále téměř nedotčené.
Vesnice, které zmizely
Počátky těchto vesnic se údajně datují přibližně do 7. století a k jejich opuštění mělo dojít zhruba před 300 lety. Nikdo ale nezná skutečný důvod, proč odtud lidé odešli.
Zvláštní je to především proto, že „nová“ vesnice, ve které dnes žijeme, se nachází jen kousek odtud. Stačí zajít pár metrů do lesa a ocitnu se na jedné z původních stezek.
Domy, které se stavěly později, tedy přibližně před 300 lety, měly všechny prakticky stejnou konstrukci: kámen a kaštanové dřevo. Díky nim si můžeme udělat alespoň přibližnou představu o tom, jak mohly vypadat a fungovat ty původní.
Poznámka: většina současných domů si ale nezachovala původní vzhled, protože zhruba v polovině minulého století přišel beton, cement a fasáda :-).
V dolní části domu se nacházel chlév a sklep. Na mnoha místech v lese jsem objevila také samostatné malé stavby, které mohly sloužit třeba jako spižírny. Kdo ví?
Horní část domu sloužila jako obytná místnost. Zajímavé je, že tyto stavby nemají komíny. Předpokládá se proto, že lidé měli něco jako ohniště uprostřed místnosti a ve střeše otvor, kterým odcházel kouř.
Jak se tu tehdy žilo?
Pokaždé, když se jdu s Eddiem projít do lesa, na chvíli se tam posadím a přemýšlím, jak lidé tehdy žili.
Jak sem dopravili tolik kamenů? Kolik času jim zabralo postavit několik kilometrů zdí a schodišť? Co během dne dělali? Byla jim v noci zima? Jak dokázali postavit několikapatrové domy s terasami a obloukovými bránami, a to všechno pouze pomocí techniky suchého kamene?
Tolik otázek a odpovědi jsou jen domněnky.
Kdybych se mohla vrátit do minulosti, chtěla bych se ocitnout právě tady.
Před několika desítkami let vznikl nápad tyto vesnice znovu „oživit“ a proměnit je v historickou památku. Místní s tím ale nesouhlasili, protože se nechtěli vzdát svých pozemků.
Což ve mně vyvolává další otázky. Jak je možné, že tam lidé vlastní pozemky? Kdo jim je přidělil? Nebo je zdědili, přestože nikdo nezná původní majitele?
Útočiště v lesích
Během druhé světové války i po ní se tato místa stávala útočištěm partyzánů a lidí, kteří se potřebovali schovat.
Za ty roky, co mám zdejší lesy prochozené, vím, že najít v nich úkryt není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Všechna tato místa jsou totiž vzájemně propojená.
Proč právě vesnice duchů?
Označení „vesnice duchů“ odkazuje spíše na jejich opuštěnost než na výskyt paranormálních jevů.
Když se tam procházím, nemám nepříjemné pocity ani dojem, že tam „nejsem sama“. Po setmění mohou tato místa působit trochu děsivě, ale to je podle mě spíš dílem naší představivosti.
Jediné, co vás tam může překvapit, je tlupa divokých prasat nebo smečka vlků.
A také hledači pokladů. 🙂
Samozřejmě existují legendy o tom, že jsou někde v lese zakopané různé cennosti. A protože tu taková možnost nikdy nebyla úplně vyloučena, každý, kdo se sem vydá s detektorem nebo jen tak na průzkum, možná někde v koutku duše věří, že právě on něco najde…
