Zamysleli jste se někdy nad tím, jak se píše kniha? Obecně se popisují dva základní přístupy k psaní – přesná dopředu daná osnova a volně vznikající příběh.
Lidé, kteří používají první způsob, si zpravidla dopředu vytvoří osnovu – rozpis postav, kapitol a děje, a poté do jednotlivých sekcí doplňují děj. To znamená, že celý příběh už existuje, je předem daný a autor ho “jen” literárně zpracuje.
Dokážu si představit, že tímto způsobem postupují autoři, kteří využívají ghost writery. Ghost writer je autor textu, který píše anonymně pro někoho jiného. GW využívají lidé, kteří nemají čas nebo dostatek schopností na samotné psaní, ale mají nápady nebo potřebují vytvořit text. Tzn. GW vytvoří za honorář text, ale jako autor se pod ním podepíše někdo jiný.
Musím říct, že když jsem pracovala jako ghost writer, tak jsem s tím měla trochu problém 
. Nedokážu totiž vytvořit obyčejný generický text – vždycky tam dám něco ze sebe. Takže když jsem pak viděla třeba pod článkem jiné jméno, tak mě to rozčilovalo.
A teď si představte, jak tuto práci někdo dělá pro světoznámého spisovatele a ten pak za knihu dostane ocenění. A jistě, autor dostane honorář, nápad byl někoho jiného a bez známého jména by se sám třeba neprosadil…ale stejně mi to nějakým způsobem nepřijde správné.
Zpátky k tématu. Druhý způsob je ten, který využívám já. Je to postupné objevování příběhu během psaní.
Nemám předem danou osnovu, výčet postav ani náčrt děje. Dopředu vím jen to, o čem kniha je – tedy základní postavy a jejich charakteristiku, prostředí a časové období, a náhodné útržky. Také vím, jak kniha začíná a jak končí. Všechno ostatní se objevuje samo během psaní.
Někdo říká, že bez osnovy se může děj rozstříštit a stejně tak vývoj postav. To se může stát, zvláště pak pokud je kniha dlouhá a obsáhlá. Ale upřímně, pokud bych měla psát podle předem dané osnovy, tak by mě to nebavilo. Líbí se mi, když mohu příběh objevovat postupně – stejně jako čtenář.
Prakticky to vypadá tak, že při jakékoliv nesouvisející činnosti ke mně přicházejí různé nápady. Někdy je to místo, kam se má postava vydat, věta, kterou někdo řekne, nějaký fyzický aspekt – všechno si to zapisuji – a to kam se dá, protože obvykle s sebou nemám sešit. A když ho mám, tak žádné nápady nepřicházejí.
Nicméně, kdybych to nezapsala okamžitě, tak bych to buď (logicky) zapomněla, nebo bych tím blokovala další nápady.
Jakmile se z těchto nápadů začínají formovat celá souvětí, sednu si ke psaní. Pak píšu souvisle několik hodin anebo při každé volné chvilce.
A to platí jak pro knihy, tak pro články na Soil notes.
Začíná tak období (jakkoliv dlouhé), kdy jsem dost často “mimo”. Kdykoliv mám čas, kdy nemusím něco řešit, tak se v myšlenkách zaobírám tím, co píšu. A je jedno, jestli zrovna myju nádobí, jsem na nákupu, nebo mám dům plný lidí.
Když nad tím teď tak přemýšlím, je to moje další znouzectnost, protože se díky tomu nikdy nenudím. Kvůli Marlen někdy chodím na různé srazy nebo oslavy, kam bych sama nikdy nešla..takže, když se nemůžu zaměstnat nějakou činností, tak si aspoň v klidu “píšu” v hlavě .
Někdy jsou to spíš jen taková “cvičení”, řekněme. Když zrovna nemám chuť rozebírat nějaké téma, tak si jen tak popisuji děj nebo prostředí tak, jak bych to napsala.
Zaznamenávám různé vjemy, jako třeba vůně, počasí, architektoniku, zvuky, apod.
Příklad – jsem na dětské oslavě narozenin..
Můj vnitřní monolog začne popisovat situaci:
„Vzduch byl prosycený ostrou vůní repelentu, která se nepříjemně prolínala s pachem potu starších dam, které si pro tento letní den vybraly halenku z umělého materiálu.“
Je pravda, že si kvůli tomu někdy připadám jako šílenec, ale děje se to už tak často, že se to stalo mojí normou 
.
A každý umělec je vlastně tak trochu mimo. Tak trochu šílenec.
Když se podíváte na obrazy, které vznikly při art terapii, tak si můžete všimnout, že člověk, který při tvoření nesleduje cíl, ale nechá se vést nevědomím, vytvoří nejlepší díla. A tím nemám na mysli po technické stránce, ale po té umělecké.
Proto někoho může oslovit abstraktní malba mnohem víc než do detailu vykreslená krajinka. Umění nemá nic společného s rozumem..záleží, jestli se dotklo naší duše.
A to platí při jakékoliv umělecké činnosti.
Mnohem raději si přečtu knihu, která není napsaná “správně”, ale je autentická a jde do hloubky.
A když se autorovi podaří skoubit všechno dohromady, tak je to výhra.
Mimochodem, začala jsem pracovat na svém románu z ligurského prostředí – nic autobiografického, protože o sobě nechci psát víc než sem tam do příspěvku. Ale jak jsem zmiňovala výše, nejspíše tam bude “ze mě” víc než zamýšlím .
A sama jsem zvědavá, jak to půjde. Protože moje první kniha byla spíše věcná, a druhá (první vydaná) je pohádka.
Tady vidíte, jak to funguje – původně jsem se chtěla zamyslet jen nad tím, jak různí lidé píší, a nakonec obdivuji obrazy schizofreniků .
P.S. Tahle ilustrace s tím nijak zvlášť nesouvisí. Kreslila jsem ji pro jednu zakázku před lety..nicméně je stále moje oblíbená, protože havrany mám zvláště v oblibě .
